Léto - Kapitola IV.

Vzhůru do Prahy. Po čase s LEOšem. Ne, to není můj spolucestující, kamarád, ani doprovod. Nějak se ale do velkoměsta dostat musím a vlak se mi zdá nejlepší. Cesta by byla vážně super, jen kdyby od Pardubic ty děti ve vagonu nehráli kostky, se kterými pravidelně třískají do vlakových stolků. Ale přežil jsem a najednou jsem na svých oblíbených Vinohradech. Mohl bych teď udělat reklamu skvělému hotelu v Americké ulici, v jehož rozlehlém apartmá jsem za přijatelné peníze strávil celý pobyt. Ale raději zmíním blízkou Gröbovku s umělou jeskyní a Gröbeho vilou. Asi mám štěstí, u fontány a jeskyně právě páry mladých lidí zkouší tancovat salsu. Zajímavé místo, s ještě zajímavější atmosférou. Opodál v Havlíčkových sadech konečně pochopím, odkud Vinohrady vzaly své jméno. Kochám se krásným výhledem na město, keře vinné révy a trochu lituji, že Viniční altán se právě opravuje. Park vyzařuje velkou pohodu, lidé zde jen tak odpočívají na dekách, hrají na kytary a zpívají, jiní zase cvičí pro radost z pohybu. Docela jsem se potěšil, objeveným novým místem. Najednou je večer a zítra startuji do nového dne. Stihnu večeři v Prague Beer Museu, kde mají 30 druhů piv. Fakt jsem nezkusil všechny. A máme ráno a plán trasy na dnešní den. Přesun metrem do Dejvic, kde mám možnost vidět nové stanice metra. Na letiště tentokrát nemířím, snad zase někdy. Jedu jen tak tramvají, do Divoké Šárky. Nějaké představy mám, v podstatě čekám 2 - 3 větší šutry. Na místě nestačím zírat! Krásné přírodní místo, v naprosto těsné blízkosti Prahy. Udělám jen pár kroků a najednou jsem ve skalách, kaňonu a podél Šáreckého potoka kráčím směr Nebušická vyhlídka. Na ní najdu dokonalý klid a mohu si vychutnat výhledy a skalní útvary. Vracím se pak dolů do údolí potoka a kolem hostince s dost morbidním názvem Dívčí skok pokračuji v cestě. Mohl bych udělat složitější trasu, ale mám toho ještě hodně, takže se stočím ke Kempu Džbán. Nakonec sejdu až na hráz rybníka Džbán. A v pohodě se vrátím do svého výchozího bodu, k točně tramvají. Pravda, propotil jsem se víc než slušně. Je krásně, ale vedro a dusno. Po chvilkovém navádění se pomocí Mapy.cz jsem ve svém dalším záchytném bodě, v Oboře Hvězda. Zde nemohu vynechat prohlídku Letohrádku Hvězda. Samozřejmě fotím, kudy chodím. Obora je rozlehlá a je tady úplný klid. Pro mě další objev na území Prahy. No a protože nejsem tak daleko od Břevnova, musím vidět známý klášter. Procházím kolem plochodrážního stadionu Na Markétě, využívám místních cyklostezek, po kterých stejně nikdo nejezdí. Navštívím břevnovský hřbitov, s kaplí Sv. Lazara. Pak si poctivě projdu celý areál Břevnovského kláštera, t.j. baziliku Sv. Markéty, pavilon Vojtěška a oranžerii. Tentokrát vše jen z venku, protože vím, že se sem ještě vrátím na konci pobytu. Byl to fakt dlouhý a náročný výlet, Nachodil jsem něco kolem 17 km. Večer jsem plánoval fotbal Slavie - Kluž, v kvalifikaci LM, ale sehnat lístky se mi ani po 1,5h online boje nepodařilo. A tak se přesunu aspoň do centra, kde ve spodní části Václaváku právě začíná srocování fanoušků z Kluže. Oběhnu ještě Staroměstské náměstí, kde se zhnusím pandami, opicemi a Mickey Mousem v nadživotních velikostech. Fotbal vidím nakonec na mobilu, přes hotelovou wifi. Možná jsem svědkem technického zázraku, protože mi celý zápas a kus předzápasového studia, vezmou nakonec jen necelých 30% baterie. Po postupovém výsledku 1:0 se hned lépe usíná. A zítra čekají další atrakce. Tak zase příště.

Léto - Kapitola III.

Valtice a okolí. Další vydařený výlet. Ve Valticích nejsem poprvé, tentokrát se vydávám opačným směrem než obvykle. Šlapu si po typické písčité půdě a u cesty sleduji "stánek" se zeleninou a ovocem, úplně bez obsluhy. Rajčata, papriky, hrozny, jablka...to vše je tady jen tak volně nasáčkované a označené symbolickou cenovkou. Naposledy jsem něco podobného viděl na Madeiře. Pomalu se dostávám k zámečku Rendez - vous, nebo také Dianinu chrámu. Je to romantický empírový zámek, zasvěcený bohyni lovu. Neváhám a fotím několik myslím celkem povedených záběrů. Pokračuji k nedalekému rybníku. Později kolem cesty pozoruji množství vykáceného a vzorně vyrovnaného dřeva. I zde bojují s kůrovcem, jak se dozvídám z informační tabulky. Ale to jsem už u novogotické kaple sv.Huberta. Kolem mě sviští mnoho cyklistů a koloběžkářů. Musím říct, že prudce roste obliba elektro kol a je to zde vidět. Tato kola vydávají podle typu zvláštní svištivý zvuk při jízdě. Po cestě se za mnou opět jeden takový podobný ozve. Ale když se kolem mě pak peloton prožene, vidím, že si to jen nějaké dítě na tažném vozíku broukalo na cestu. Tak vida, stále jezdí i klasici. Nejdéle se zdržím u chrámu Tří Grácií. Jde o klasicistní letohrádek, s antickým sousoším. Opodál nacházím vhodný pařez a tak doplňuji energii na další cestu. Bylo to prozíravé. Za chvíli jsem u empírového statku Nový dvůr, s typickou kruhovou rotundou. Možná bych si zde dal i pivo, kdybych měl čas. Ale musím polykat další kilometry. To už jsem u Lednických rybníků. Kolem dřevěné vyhlídky mířím k Apollonovu chrámu. Jenomže se dostávám do ještě většího časového presu. Ach to fotografování, které mě zdrželo víc, než jsem myslel. Nakonec to až ke chrámu nestíhám a otáčím se na zpáteční pochod, vlastně další trysk. Až se chvilkami divím, kde se to ve mě zase vzalo. Tempo držím po celé naučné stezce, která se táhne kolem Lednického rybníka. Pak si musím trochu pomoct aplikací Mapy.cz a zkracuji si cestu zpátky do Valtic. Kvůli tomu neuvidím Rybniční, ani Hraniční zámek, ale to se nedá nic dělat. Aspoň budu mít další motivaci, se do těchto krásných míst vrátit. Pak už jenom přesun na vlak a hurá zase domů. Tam zpracuji fotky a budu spřádat plány na hlavní část dovolené v Praze a jejím okolí. Ale o tom zase až v dalších kapitolách.

Léto - Kapitola II.

A jedeme dál, ve vzpomínkách na výlety a jiné letní radovánky. Po pár dnech volna a zařizování všech nezbytností typu odhad odhadu, vypravil jsem se směr lesy, hory, vody a stráně. No to jsem si zase naběhl. Vizovicko je moje oblíbená destinace, takže jsem ho nemohl vynechat. Cesta z Vizovic na Lhotsko, byla jenom malou předzvěstí věcí příštích. Stoupání z vesnice loukou až k lesu, bylo ještě nadějné. Viditelný okraj lesa, dával totiž pocit horizontu. Bohužel zůstalo jen u naděje, takže jsem se dále drápal lesem směrem na Suchý vrch. Pravda, v lese bylo opravdu krásné ticho a ani méďa nebyl zrovna na obchůzce. Takže jsem jen tak občas kontroloval temný prostor mezi stromy. Konečně rozcestí na Klášťov, nejvyšší vrchol Vizovických vrchů. Sorry, ale příště. Zatím jsem se spokojil s odbočkou ke kapli Sv. Františka. Zajímavé místo. A pak už zpátky a pozvolný sestup pod rozhlednu Doubravu. Cestou fotím houby, různých barev a tvarů. Někteří fanoušci by je možná i sbírali. Já zachovávám přírodu, v její původní konfiguraci. Mnohé krásné lesní místa se snažím fotit, ale vím jistě, že je ten obraz a vjem stejně nepřenositelný. Takže se i klasicky kochám. Dokochal jsem se až ke Chladným studním. A tady vidím, že mě tlačí čas, protože vlak nepočká. Spočítal jsem si rychle, že na nádraží mi chybí 7 km. Mám na ně 1h a 10 min. Průměrné tempo turistické chůze, jsou asi 4 km/1 h. To dám, říkám si a vyrážím. Ano, dal jsem to. Ale příště už bych se do podobného dostihu nepřihlásil. Nejsem nejmladší koník. No a cesta vlakem je taky veselá. Na nás propocené zoufalce, fičí klimatizace na asi 17 stupňů. Dávám si provokativně bundu a přetahuji kapuci přes hlavu. Lidé za okny pozorují podivína ve vlaku. Tak hurá, jsem doma. Ještě zpracovat fotky a zahájit přípravu na další výpravu. Ale o ní až v další kapitole. 

Léto - Kapitola I.

Trochu jsem se v poslední době zahltil. Léto, dovolená, výlety, události. Takže na psaní nebylo tolik času, kolik bych potřeboval. A jak to teď zpětně všechno zpracovat? Kde začít? Co třeba výletem na Hanou a její nejvyšší vrchol Velký Kosíř? To vám bylo tak....Jednoho krásného víkendu, má sličná energická průvodkyně naplánovala cestu na kopec. Kam taky jinam sebou táhnout dědka, který na bývalou formu už jenom vzpomíná a o energii sice slyšel, ale spíš ji jen vysává ze svého okolí? Začali jsme u zámku v Náměšti na Hané. Kolem keltské svatyně a památníku Sv.Čecha, jsme cestou nemohli vynechat ani barokní sýpku v Ludéřově. Na Velkém Kosíři pak voněly opékané špekáčky do daleka, ale protože jsme tam nebyli za gastro turistikou, vystoupali jsme na místní rozhlednu. Držel jsem se u středu konstrukce a křečovitě svíral pevné trámy. Odměnou mi byly opravdu fantastické výhledy, které bych na Hané snad ani nečekal. Sestup do údolí byl dílem okamžiku. Pohodový zámecký park v obci Čechy pod Kosířem, pak zaslouženou relaxační zónou. Místní zámek mě překvapil svou rozlehlostí a zachovalostí. Celý areál s rybníkem, dračí jeskyní a Červenou věží, nabídl tolik atrakcí, že jsem si připadal jako někde ve velkém světě. Zmínit musím i místní oranžerii, posezení v kavárně a také filmovou expozici Jana a Zdeňka Svěrákových, na kterou bohužel nezbyl čas. A to se ještě nabízelo Muzeum kočárů a Hasičské muzeum. Takže jestli někdy budete mít cestu, určitě se zde, kousek od Prostějova stavte. A tím má dobrodružná dovolená teprve začíná! Pokračování najdete v příštích kapitolách.

Za Milošem na Hrad!

Dnes o dalším krásném výletu, tentokrát po nejbližším okolí. To by člověk nevěřil, ale i v našem funkcionalistickém, průmyslovém a moderním městě, máme opravdový hrad. A hlídá ho rytíř Miloš. Nedělní Red Brick City, se právě probouzí do opravdu dusného rána. Byla to předzvěst odpoledních bouřek, ale zatím nastal čas vyrazit do lesů. Humor mi slábne hned na začátku, protože moje nejskvělejší průvodkyně vybrala trasu "nahoru sjezdovkou." Ano, to je přece jasné, že když je někde poblíž lyžařský svah, je třeba ho hned zdolat výstupem. Tak hurá. V dolní části ještě žertujeme a pozorujeme cyklistický závod a  asi v půlce žasneme nad mladíkem, který obepnutý sport-testerem, běhá (ano opravdu běhá) sjezdovkou tam a zpátky. Tak každý máme nějakého toho koníčka, že... Těsně pod vrcholem mě opouštějí síly,  ale rozestoupí se mé mžitky a užívám si krásný výhled na protější hustě osídlený kopec. V lese pak nacházíme až kultovní místo, se skálou a ohništěm. Že by zde probíhaly tajemné rituály? Na rozcestí se rozhodujeme, zda odbočit k hradu. O tom žádná, když už jsme tady. Zlínský hrad je opravdu skvělé místo. Jen prosím nečekejte zrovna padací most, pevné hradby a vysokou nedobytnou věž. V každém případě je hlídán rytířem Milošem, takže následuje společné selfie. Tajemná kráska, Miloš a já. Sluší nám to, až nečekaně. Pokračujeme v krasojízdě na hřbitov, kde zapálíme svíčku a rozjímáme. Tlustou horu nemůžeme minout, přemýšlím, jak jí budu říkat na Instagramu. Vymyslel jsem zatím Fat Mountain. Vysílači ale říkám česky Obr na rezavých nohou, protože prorezavělost podstavce mě až zaskočila. Sestupujeme do údolí, dokonce nabereme trochu dech u Stezky draví. Jak stylové! A to už nás vítají horké městské bulváry. Setmělo se nám nad hlavou, jen v našich srdcích je plno zářivého světla. Zastavíme se u pomníku Baťů, kde se snažíme odhalit smysl happeningu. Celý podstavec je totiž posetý mnoha páry bot, různých velikostí a typů. Všechny jsou v podstatě vzorně vyrovnané. Spojení Baťové a boty...Nejsem sice asi nejostřejší tužka v šuplíku, ale něco mi to říká. Výstavu Po stopách Hanzelky a Zikmunda si samozřejmě nemůžeme také nechat ujít. Odměna v Bistrotéce Valachy je nakonec sladká. Utekli jsme větru dešti, nezmokli jsme a jsme tady. U sumce a krému z pastiňáku, perličky a dalších zajímavých pochutin, hodnotíme výlet a zážitky. Bylo to jako vždy úžasné a těším se moc na příště!   

Good Luck, Mr.Gorsky!

Jsou historky, které mi přijdou neuvěřitelné. Ale jsou prostě kouzelné. A jak se říká, pravda je jen pro lidi bez fantazie. Když teď vzpomínáme na padesátileté výročí vstupu prvního člověka na povrch Měsíce, musím jednu takovou, těžko ověřitelnou historku připomenout. Kromě běžné komunikace s řídícím střediskem v Houstonu a slavné věty o malém kroku pro člověka, ale velkém skoku pro lidstvo, pronesl totiž astronaut Neil Armstrong jednu záhadnou větu, o jejímž významu se roky jenom spekulovalo. "Good Luck, Mr.Gorsky!" Hodně štěstí, pane Gorsky! Mnoho novinářů, ale také lidí z NASA se domnívalo, že vzkaz je určený buď některému z amerických kolegů, nebo neznámému ruskému vesmírnému rivalovi. Žádného tohoto jména, ale nikdy nenašli. Až po dlouhých 26 letech, se někdo odvážil Armstronga na tento záhadný vzdálený pozdrav znovu zeptat. A dočkal se kouzelného vysvětlení. V té době byl již skutečný pan Gorsky po smrti a tak nic nebránilo malému odhalení. Když byl Neil Armstrong malý chlapec, hrával s kamarádem baseball na zahradě. Jednou po nepovedeném odpalu, šel pro míček k sousedům na zahradu. A tam nechtě vyslechl z otevřeného okna ložnice dialog. Paní Gorská zrovna křičela na svého manžela: "Orální sex? Tak ty chceš orální sex? Ty budeš mít orální sex, až bude sousedovic kluk chodit po povrchu Měsíce!" Takže Good Luck, Mr. Gorsky....! 

Pietra

Kaštanové pivo? Z Korsiky? Ano, mám ho doma v lednici! Ale zpátky na začátek.  To se nejdřív plánuje výlet do Brna, protože tam o víkendu čeká krásný kostel i s komentovanou prohlídkou. Ale protože zdraví zrovna neslouží a předpověď počasí slibuje trvalý déšť, je najednou z Brna okolí Zlína. A kam jinam vyrazit, než na kopec. A pak za sladkou odměnou, do Domácího bistra Kudlov - dálnice.  Mimochodem, nepodceňovat tento "lesní" gastronomický koutek. Jak je vidno z odkazu, Tripadvisor jej řadí mezi TOP zlínské "restaurace." Po chvilce odpočinku a několika SMS s kamarádem, o situaci na vídeňském letišti při cestě na Rhodos, zahajujeme sestup do údolí. Počasí, snad aby nám ukázalo to nejlepší ze svého repertoáru, předvádí neuvěřitelné kousky. A tak prší a naplno svítí slunce. Těším se na duhu, jako malý kluk. Ale nedočkám se. Kráčíme cestou, po které chodíval T.G.M. To se ale dozvídáme až dole na náměstí. Postupně jdeme přes bývalý hřbitov a kolem přehrady, na které je loď a v ní restaurace s  názvem "Café Bárka". Když pak jdeme Sadovou ulicí, hlásím že si připadám skoro jako v Praze na Vinohradech. Ve výkladu obhlížíme krásné šaty, abychom vzápětí zapadli do Potrefené husy. Tam probereme všechno možné, od Korsiky, přes Kolumbii a trip po Jižní Americe, až po Sedmilhářky. Přes knihkupectví ve Zlatém jablku, jsme najednou u informačních panelů na náměstí, kde studujeme, jak toto centrum Zlína vypadalo v roce 1918. Snad že jsem byl tak hodný, dostávám na cestu kaštanové pivo z velkého výletu na Korsiku a k tomu si stylově vezu mátový čaj z Oxalisu. Vypadám, jako bych vyhrál v tombole. Ale je to jen klam, zatím jsem vyhrál jen velmi příjemné odpoledne, v super společnosti. A pro zvídavé. Den jsem neprožil s žádnou Pietrou. Tak se totiž jen jmenuje ono kaštanové pivo. A jak každý vidí, cesta k němu byla složitá, poučná, obohacující. Ale opravdu zajímavá! 

Demoška v Praglu

Včera byla v Praglu fakt velká demoška. Venku hezky, ale lidi místo aby chytali motýle v řepce, vyrazili protestovat. Sešli se na Letné, což je prostor řekněme 700 x 300 metrů. A řeší se otázka, kolik hlav se nasáčkuje na takovou plochu. Protože jsem v kategorii pamětník, potvrzuji legendu o Listopadu 89, která praví, že se tehdy na Letenské pláni mohlo sejít až 1 milion občanů. Do včerejšího dne jsem této staré pověsti české, snad i věřil. Od včerejška ne, protože Letná byla prostě úplně plná, lidi jen tak nalehko oblečení, žádné kabáty, jako v tehdejším listopadovém nečase. A je několik oficiálních odhadů o počtu účastníků a všechny se točí kolem čísla 250 tisíc. T.j. v roce 89 by se někde muselo vejít ještě dalších 750 tisíc a to by se nevešlo. A protože to bylo do očí bijící , tak i během neděle se najednou mluvilo o 500 tisících v listopadu 89. Ale protože to není soutěž, je třeba se dívat na způsob a důvod protestu. Osobně jsem se kácel smíchy z transparentu: "Koblihy všech zemí, vyližte si náplň" a také z kusu kartonu, na kterém malý chlapec za doprovodu svého otce nesl hrdě nápis: "Můj táta by mě na Krym nikdy neposlal." Lidská tvořivost je prostě nekonečná. Jistě je mnoho výkladů, co přesně všechno byly důvody, které lidi zvedly ze židlí. Osobně se vždycky zajímám, co se o takových událostech píše v zahraničních médiích. V zemi, kde předseda vlády a oligarcha, je zároveň majitelem rozhodujících médií, je to přímo nutnost. Takže například v New York Times podali myslím vyčerpávající objektivní informace. A kdybych se měl ke všemu vyžvejknout já osobně, doporučil bych dnešní vyjádření premiéra. Tak prý nechápe ten rozpor, že čím víc miliard sype do lidí, tak tím víc roste jejich nespokojenost. A v tom to za mě bude nejvíc. Že se vždy ne všechno a všichni, dají nazírat jen optikou peněz. Bohužel, oligarcha to nikdy nepochopí. Proto jsem rád, že mu začal v neděli hlasitě zvonit politický umíráček. 

Dirty tricks

Včera po čase na pořádných nákupech! A když píšu pořádných, tak myslím opravdu pořádných. Ani ne finančně, nebo množstvím zboží, ale časově to byl určitě záhul. Byl jsem sice jen asistent, takový supporter, dalo by se říct. Ve dvou se to vždycky lépe táhne, nakupuje, vybírá a doporučuje. Ano, byl jsem chytrý přes módu, barvy, střihy, materiály i velikosti. Prostě příště na nákupy zase jenom se mnou, značka ideál. Ale musím něco napsat k obchodům. Proč používají dirty tricks? T.j. prakticky na každém kousku zboží je údajná původní cena, přeškrtnutá a pod ní cena nižší a nová. Všechno se jmenuje sleva, nebo výprodej. Mohu tomu jako zákazník věřit? Dost těžko. Podotýkám, že teď jsem odborník, po skoro dvou hodinách v obchodu se sportovním zbožím se cítím plný poznatků. Nebo nejmenovaný obchod s obuví, mající v názvu 3 písmena, která jsou třetí v abecedě. Takový hangár jsem asi dlouho neviděl. Když mi jedna z místních princezen, odkráčela zjistit dostupnost sandálů, měl jsem strach, že už se neuvidíme, protože ji mezi tím vystřídá další směna anebo prostě zabloudí. A pokladny jsou samozřejmě až na úplném konci hangáru, takže další dirty tricks, protože zákazník projde celou prodejnu a koupí třeba tu nesmyslnou a podle mě odpornou zlatou kabelku, které jsem si všiml cestou. Na konci výletu pak jsou sice pokladny, ale u nich další princezny, které něco zuřivě řeší se složitou digitální pokladnou a že právě přiletěl otravný zákaznický hmyz ani nevnímají. Ale sandále (podle vzoru motýle) jsem nakonec přece jen urval. Tak hurá. Ale pokračujme v příběhu. Za odměnu jsme se vzájemně pozvali na lososa do vyhlášené restaurace. Jenomže lososi asi zrovna táhnou (nebo netáhnou?) a přestože na jídelním lístku byl, tak v reálu nebyl. Řekl bych, že i toto jsou další dirty tricks. Přijdu sem příště na lososa? Budu váhat. Nad čím ale nezaváhám, je dělat i příště supportera milé osobě, která mě na nákupy vzala. Ve dvou se to lépe táhne, s lososem i bez. Dirty tricks navzdory. 

Měsíční muž

Včera jsem potkal Měsíčního muže. Jen tak a cestou z práce. Byl poměrně mladý, ale zdálo se, že ve vztahu k Měsíci zkušený. Seděl si v tureckém sedu na zemi, ruce dlaněmi vzhůru na kolenou, opřený o zábradlí na nadjezdu, směrem od naší firmy. Ne, nevypadal opile, ani bláznivě. Dokonce ani nežebral, jak by napovídala jeho póza. Podle mě jednoznačně vzýval Měsíc. Nebo Měsíc vzýval jeho? Včera se to těžko poznávalo. Měsíční kotouč se trochu schovával za mraky a přestože zářil svým bledým svitem, byl vidět jen rozmazaně. Pohlédl jsem mladíkovi do tváře. To vzájemné napojení s Měsícem se nedalo přehlédnout. Nechtěl jsem rušit hloupou otázkou, nebo starostí o možnou pomoc. Bledá tvář vypadala oduševněle a naprosto vyrovnaně. A tak jsem se zamyslel, jestli bych i já dokázal být na chvíli Měsíčním mužem. Myslím si, že ne. Chybí mi ta vyrovnanost. 

Medvěd a dáma v rudém

Někdy vám jde najednou o život, ani nevíte jak. V sobotu jsem měl opakované velké štěstí. Unikl jsem smrti hladem, žízní, úžehem a vyčerpáním, ale také rozsápáním medvědem. Zachránila mě dáma v rudém. To ona nakonec souhlasila, že výlet do Jeseníků by byl o život, to ona mě vzala raději na pivo a vymluvila mi Moravskou Saharu u Bzence. Jsou místa, kde bych s méďou fakt nepočítal. Ale jak jsem se dočetl, právě u Bzence fotopast nedávno medvěda zachytila. Ten se dále asi přesunul směrem lužní lesy u Břeclavi. Není to až tak dávno, kdy jsem sám Saharou procházel. A úplně přesně si vzpomínám, jak jsem se cítil skvěle a bezpečně. Říkal jsem si, že mohu potkat možná Ťuhýka nebo Kukačku. No a vidíte. Medvěd. Přitom je v oblasti vojenská střelnice a ozývala se z ní poměrně hustá střelba. Mám vymyšlené další trasy v této zóně. Ale teď... Budu trochu váhat. Řeknu vám, ty místní borovice jsou sice vysoké, ale zdálo se, že se na ně poměrně špatně šplhá. Jedno je jisté. Bez dámy v rudých šatech, raději sám už nikdy nikam nepůjdu. Nosí mi štěstí.

Lumíci a tuňáci

Doposud jsem myslel, že lumíci jsou malí hlodavci. Ale znejistěl mě prezident zvaný Senil, podle kterého jsou lumíci dílem motýli (nebo motýle?) a dílem brouci (nebo brouce?), kteří páchají hromadné sebevraždy skokem do moře. Je vidět, že mýtus o sebevraždách těchto zvířátek, dorazil až na Hrad. Nevím, co tam slyšeli o tuňácích. Ale já o nich vím, že dokážou plavat rychlostí až 60 km/h. To je slušný rachot. Ale ne dost slušný na to, aby dokázali uniknout intenzivnímu rybolovu. A tak jejich počet rychle klesá a kolonie se nestačí obnovovat přirozenou cestou. I moje generace tak prý může zažít, že tuňáci nebudou vůbec, nebo budou velmi drazí. Třeba nebudou ani motýle. Jak jsou na tom lumíci netuším. Možná přežijou, když si je i hlava státu plete s motýlem a broukem. A mluvčí mlčí. Zrovna v takové kritické chvíli. Lumíci na Hrad! 

Tenisové míčky

Tenisové míčky, nebo taky tenisáky, jsou o dost větší, než míčky ping-pongové. Musím to zdůraznit, aby si každý dokázal tenisový "míček", vybavit. Německem se prohnala smršť a padaly kroupy, cituji: "velké jako tenisové míčky." Tak tomu říkám nářez! Osobně jsem zažil krupobití, které rozbilo okno. Jednu takovou vražednou kroupu, jsem uchoval příštím generacím v mrazáku. Ale tenisové míčky? Tomu říkám jiný level. Představa, že mě venku drtí smršť krup takové velikosti, je něco jako zážitek z filmů Afreda Hitchcocka. Deštník? K čemu? Pláštěnka? Šílíte? Pomáhá jen betonový bunkr. Těžko říct, jaké s námi má Bůh plány, když nám sype na hlavu tenisáky z ledu. Za co, ptám se? No za co....?

Moskyti

Jako bych je znovu slyšel. Bzzzz...Bzzzz...Bzzzz. Jeden ze zásadních vjemů, které jsem si odnesl z divadelní hry Moskyti.  Tuto "science komedii", anglické autorky Lucy Kirkwood, trochu předcházela pověst o divácích, kteří houfně prchají z divadla. Nemohu potvrdit. Schválně jsem pozoroval i generačně poměrně vzdálené osazenstvo a nezaznamenal jsem houfný úprk. Když ovšem pominu našeho hejtmana, který asi spěchal stavět novou nemocnici. Pravda, hra je svým pojetím spíše pro mladšího diváka, který se orientuje v technologiích, sociálních sítích, fyzice a vědě, ale také ve vztazích. A ona to nakonec vlastně je, především taková vztahová a poměrně dost hořká komedie. Nečekejte však okamžiky, vyvolávající salvy smíchu. Hodně se mi líbila moderní scéna, využití promítání i zvukových kouzel a výkon Marty Bačíkové v roli Jenny. Za sebe bych viděl jako problematickou délku představení, která se včetně přestávky přehoupla mírně přes 3 hodiny. Místo opravdové recenze, kterou asi neumím, bych závěrem předložil citát ze hry. Myslím, že je výstižný: “Bože můj. Láska! Všichni si myslí, že láska je největší síla ve vesmíru a ono to tak není. Největší silou ve vesmíru je silná interakce mezi protonem a neutronem, láska je asi na dvanáctém místě žebříčku, za gravitací a vteřinovým lepidlem...“

Sahara

Prááávě, jsem se vrááátil....ze Sahary. Tedy té Moravské. Oblast známá také jako Váté písky, nacházející se v okolí Bzence. Musím říct, že to označení celkem sedí. Písku je v oblasti opravdu požehnaně. Dalo by se říct, že jsem se do něj bořil. Krásné borovicové lesy jsou ho plné. Původně jsem ale čekal, přece jen vyprahlejší povrch. Docela mě zaskočilo, že v lesích je dostatek velmi svěží zeleně. Cestou jsem potkal několik místních obyvatel. Tak například myšku hryzalku (jak ta jenom prchala!), krtečka (bohužel úplně mrtvého), krásné vážky, ale také králíka nebo kačeny a bažanta. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně mnohem víc zvířátek, než lidí. Přismahnutý jsem kvalitně, možná mi tu Saharu bude i někdo věřit. Ještě se sem určitě vrátím. Takový kousek od domu a tolik krásy a zajímavostí!

Deštivé dny

Když jsou deštivé dny, jako ty současné, nikam nevycházím. Proč? Přece abych se nerozpustil, to je jasné. Ale když se překonám stojí to pak za to. Vznikají až bizarní zážitky, jako například včera. S velmi milým doprovodem, vypravil jsem se do Památníku. Abych byl přesný, to já byl doprovod, jak moc milý, to raději nehodnotím. A památníkem je nově po rekonstrukci otevřený, Památník Tomáše Bati, v  našem Red Brick City. No nekupte to zadarmo, když je příležitost. Ten prosklený prostor mě ohromil. Snad za to mohla zajímavě prosvítající zeleň v okolí, nebo naprosto čisté linie celé stavby. A tak jsem neváhal a japonským fotoaparátem fotil moravský prostor, s dominantou německého letadla Junkers. Protože zážitků není nikdy dost, byl jsem nasměrován na místní Universitu, kde jsem si vychutnal virtuální jízdu na horské dráze, předpokládám na nějaké čínské, nebo americké technologii. Přísahám, že jsem nepištěl a ty děti předbíhaly mě a ne já je! A dále to stále nabíralo další mezinárodní rozměr. A tak jsme u sklenky italského vína, které jsme zapíjeli francouzskou vodou, zpracovávali prožitky. Pravda, chtěli jsme si dát tu vyhlášenou asijskou polévku, ale nabízeli jen španělské tapas. Jak se ale ukázalo, také jen virtuálně. Proto nezbylo, než se přesunout do pravé valašské Bistrotéky. A tady, u pravého norského lososa, kvalitního mletého českého hovězího a čaje ze Srí-Lanských plantáží, jsme mohli pokračovat v rozjímání. Aby bylo úplně jasné, že to nebyl nijak všední den, je potřeba podotknout, že kolem právě zuřil naplno nejstarší světový filmový festival. Ano, i takové bývají některé deštivé dny. Budu opravdu vzpomínat.

Krajinou domova

Známe své nejbližší okolí? Umíme chodit krajinami svých domovů? Já jsem byl myslím trochu namyšlený. Myslel jsem si, jak se vyznám. Ale stále je co poznávat a objevovat. Hlavně mít otevřené oči a dívat se kolem sebe. Často je důležitý správný člověk, který vás nasměruje, ukáže cestu. Někdo, s kým rádi nachodíte kilometry, protože tušíte, kolik zajímavostí společně poznáte. Mám v tomto opravdu štěstí a tak jsem o víkendu prošel Orchidejové hory, na úpatí Bílých Karpat. Že jste nikdy neslyšeli o Orchidejových horách a  orchidejových naučných stezkách v České republice? No vidíte, já také ne. A to je mám doslova za domem. Vřele doporučuji dokument České televize, na který směruje můj odkaz. Poznáte v něm, jak úžasná krajina a místa plná přírodních zajímavostí, jsou u nás k objevování. A zmíněné orchideje? Na orchidejových loukách je ve správný čas opravdu najdete. Vstavače, rudohlávky, nebo pětiprstky. Jak vám zní jenom ty názvy? Paráda, že? Tak rychle. Fotoaparáty sebou a vzhůru na louky. Opravdu stojí za to! A ta krajina a výhledy... Mně tam trochu došla slova.

Rozpaky kuchaře Jona Sněha

Co mají společného seriály Hra o trůny a Rozpaky kuchaře Svatopluka? Možná víc, než si myslíte. Divácká očekávání. A jak se ukazuje na příkladu právě zakončené seriálové ságy Hra o trůny, není nic horšího, než neukojené diváctvo. Snad proto mohla spatřit světlo světa úplně nesmyslná petice, kterou údajně podepsal víc než jeden milion diváků a ve které se její šiřitelé dožadují přepsání a přetočení osmé série Hry o trůny. Za sebe se ptám. Přijde někomu, že by Jon Snow byl jako Svatopluk Kuřátko? Opravdu si někdo vysnil princip jakéhosi kinoautomatu, o který se kdysi v minulosti pokusila Česká televize seriálem Rozpaky kuchaře Svatopluka? Že by se jako zastavil děj, Jon Snow by do kamery vrhl nerozhodný a přiměřeně zoufalý pohled a v ten moment by se diváci chopili svých mobilních telefonů a hlasovali by pro alternativy pokračování děje? Osobně mě z toho obchází čistokrevná hrůza, ale pozor! Zrovna včera jsem zaznamenal, že Netflix připravuje seriál, ve kterém se bude podobný princip uplatňovat. Ten pocit interaktivity, vlivu, příslušnosti k nějaké skupině, že... A co třeba respekt. Prostě normální obyčejný respekt k uměleckému dílu, tvorbě, autorství. Žijeme v "nárokové době." Část prostého lidu získala bůhví kde pocit, že má oprávněné nároky. Teď je našli v tlaku na změnu děje seriálu, který se nevyvinul v souladu s jejich představou. Jako bych je viděl, jak si doma dupou vztekle nožičkou. Ne a ne a ne, já NEchci !!! Nemyslím si, že Hra o trůny je nekritizovatelná, to v žádném případě. Ale podobné petice, nebo napadání scénáristů na sociálních sítích, je daleko za hranou klasické kritiky. Abych pravdu řekl, jsem z toho v rozpacích ještě mnohem víc, než nebohý Sváťa Kuřátko.   

Elegance molekuly

Dejvické divadlo a Elegance molekuly. I do našeho provinčního městečka, občas může dorazit špičková kultura, až z daleké Prahy. Tentokrát  moc nepřeháním, protože představení této divadelní hry bylo beznadějně vyprodané dlouho dopředu a to naprosto oprávněně. Jistě, sama skutečnost, že se nějaká hra vyprodá, ještě nic neříká o jejích kvalitách. Možná se to dalo čekat, protože na "Dejvické" se teď prostě chodí. U mě s takovou hrou a výběrem tématu, vítězí na celé čáře. Autor Petr Zelenka, nejen že složil hold našemu špičkovému vědci profesoru Holému, ale dokázal do hry vložit mnoho okamžiků k pořádnému zamyšlení, i pobavení. Dostat z takto těžké a hodně odborné látky dramatický tvar, je obdivuhodné. Chválit musím i pojetí scény a herecké výkony. Ne nadarmo se představení dočkalo mnoha ocenění. Díky němu jsme mohli nahlédnout za závoj základního chemicko-biologického výzkumu, do složitostí financování a testování nových léků, ale hlavně poznat skutečnost, že díky našemu vědci se podařilo uvést na trh účinné léky proti HIV, ale také žloutence typu B. A tím samozřejmě zachránit spoustu lidských životů. Jsme na pana Holého dostatečně hrdí? Víme jako společnost o tomto úspěchu naší vědy? Řekl bych, že v tom máme neskutečné rezervy. A tak se pokusme s elegancí vyrovnat s Elegancí molekuly, zamysleme se nad našimi hodnotami, přemýšlejme o otázkách, které nás na konci představení napadnou. Není jich málo.

Klimt a Schiele

Další důkaz, že i dělník ze šroubárny, si může vyrazit za špičkovou kulturou. Ještě před časem by mě opravdu nenapadlo, že bych mohl chodit do kina na umělecké dokumenty, o výtvarném umění. Když jsem nakonec nedávno odcházel doslova nadšený z filmu o mém oblíbenci Caravaggiovi, nečekal jsem, že se tak brzy přiblížím tomu pocitu, který jsem si tehdy odnášel. Ale podařilo se a podobně mě bral dokument o představitelích vídeňské secese, Gustavu Klimtovi a Egonu Schielem, s názvem "Klimt a Schiele, Erós a Psyché." Kromě krásných rozborů několika jejich slavných obrazů, jsem se dozvěděl mnoho zajímavostí jak o obou malířích, tak především o době, ve které žili. Také o propojení světa umění a vědy, i o atmosféře dobové Vídně. Řekl bych, že pocit z takového dokumentu je v podstatě nesdělitelný. Ale obdivuji jeho tvůrce a zpracování a každému mohu jedině doporučit, aby se na film podíval a udělal si vlastní názor. Chce to jen mít aspoň trochu rád galerie, umění, výstavy, autory, výtvarníky. A mít otevřenou mysl.

Všeználek

Moderní doba a kolektivní vědomí, nebo spíše bezvědomí. Tak by se dalo psát o vyhledávači Google, tomto moderním Všeználkovi. Každý ho používá prakticky denně. Hledáme všechno a nemusíme si nic pamatovat a postupně ani vědět. Jsme v klidu. Vždyť všechno najdeme. Nenajdeme. V posledních dnech jsem se pracovně neuvěřitelně potrápil s "obyčejným" klonováním linuxových harddisků "by-id", Open SUSE distribuce. Opravdu zajímavá problematika. A jak mi pomohl všemi tak oblíbený Všeználek? Nabídl mi  řadu zaručených návodů a postupů. Ty měly něco společného. Zaručeně nefungoval ani jeden... A tak jsem si pomohl sám, problém doslova vyseděl a metodou pokus - omyl se dobral cíle. Nespoléhejte na Všeználka, taky neví všechno.

Stres

Včera jsem překonal stres, vstoupil na akademickou půdu a vydal se na přednášku s krásným názvem "Jak odolávat stresu." Přednášela paní doc. MUDr. Julie Dobrovolná, Ph.D.  a musím říct, že mě opravdu zaujala. Poměrně stresující bylo množství přihlížejících a také skutečnost, že tématicky bych přednášku nazval přece jen trochu jinak. Domů jsem odjížděl nakonec poměrně vyklidněný, snad za to mohlo posezení v kavárně ve velmi příjemné společnosti. Jen více takových akcí!

Hokejový den

Včera  byl úplný hokejový den. Informace se řadily jedna za druhou. Nejdříve konec Dušana Salfického v pozici GM pardubického hokeje. Vzápětí smutné úmrtí gólmana Adama Svobody, který si v 41 letech sáhl na život. Tuto tragickou zprávu, následovalo oznámení o konci šéftrenéra našeho hokeje Lenera ve funkci, kterou po něm převezme dnes už bývalý trenér Liberce Pešán. A nakonec informace o prodeji pražské Sparty, majitelem Petrem Břízou. Zkrátka úplný hokejový den.

Květen

Způsob tohoto května, zdá se mi poněkud nešťastný. Ano, vytáhl jsem zase zimní bundu. Že by nás už navštívili Ledoví muži, Pankrác, Servác a Bonifác? T.j. mučedník, biskup a římský křesťan? Je pravda, že loni jsme měli za sebou touto dobou dokonce i tropické teploty a noci. Potvrdil mi to kolega včelař, který si dělá poznámky o stáčení medu. Loni stáčel už 16. května. Letos je všechno prý minimálně o 3 týdny opožděno. Ale co je vlastně více v souladu s dlouhodobými průměry a tzv. "normální"? 

Lars Kepler

Dnes krátce o spisovateli Larsi Keplerovi. Jeho detektivní romány jsou natolik známé, že ho snad nemusím blíže představovat. Ani to, že jde o autorskou dvojici. Doporučuji tento krátký rozhovor pro DVTV. A jaký poznatek jsem si z něj odnesl? Své strachy musíte přijímat, říkají Alexandr a Alexandra.

Práce

Jak je třeba správně oslavit svátek práce? Ano, prací, jak jinak. A tak jsem slavil, společně s přítelem Linuxem. Po oslavách vypadám zatím mnohem hůř já. Kolega Linux vítězí. Zatím. Protože já se nikdy nevzdám.

Kvíz

V tomto kvízu, jsem si ověřil, jak dobře rozumím nové terminologii, digitálního věku. A protože jsem dosáhl výsledku 10/10, musím se ptát, jestli je to dobře. Všechny extrémy jsou mi totiž krajně podezřelé.

Pevnost poznání

Včera po čase zase na tripu. Počasí mu ale moc nepřálo, původně nás nohy nesly úplně jinam. Na Kopeček. Ale protože foukalo, vanulo a dulo, bylo námi rozumně vyhodnoceno, že na každém kopečku bude vanout, douti a foukat mnohem více. A tak jsme po Tour de sights a bizarním tvarůžkovém zákusku, z tvarůžkové cukrárny, zamířili do Pevnosti poznání . A tam se z nás staly rozpustilé děti, které si pohrály například s interaktivní periodickou tabulkou chemických prvků, pročetly si něco o tom, jak astronauti chodí na záchod, nebo jsme rozluštili několik šifer a prošli se lidským mozkem, který smrděl gumou. Došel jsem tam k závěru, že pevnost poznání spočívá v naprosté hravosti, zábavě a interaktivitě. A také k tomu, že je v každém z nás pořád velký kus dítěte. Na závěr jsme se odměnili nesmírnou květinovou krásou v Botanické zahradě .  Byl to sice hodně větrný a zamračený den. Ale nemám opravdu důvod se kvůli tomu mračit. Dlouho jsem se tak nepobavil, navíc v příjemné a milé společnosti. Co chtít víc? 

Hra o krev

Odvysíláním druhého dílu mého oblíbeného seriálu Hra o trůny, se na internetu začaly množit nářky diváků, že šlo o dva promarněné díly, ve kterých se nic nestalo a nedělo. A tak si říkám, co všichni čekali? Nekonečnou řežbu od samého začátku, potoky krve, usekané končetiny a hlavy? Byl by pak dav nasycen? Za sebe říkám, že si právě až neskutečně užívám rozehrávání napětí jak mezi postavami, tak očekávání příchodu smrtelného nebezpečí, kterému musí společně čelit a to bez ohledu na mocenské a jiné osobní zájmy. Každému bych doporučil, aby si přečetl romány George R.R. Martina Píseň ledu a ohně. Knížky se čtou opravdu výborně a čtenář snad pochopí, že důkladné a detailní prokreslení neuvěřitelného množství postav a snových světů, není jen o zabíjení, sexu, epických bitvách a násilí. Za mě je všech těchto ingrediencí v románech nadávkováno tak akorát. Nepotřebuji žádnou Hru o krev.

Cejlon

Nejlepší čaj je zásadně z Cejlonu. Pardon, byl do roku 1972. Od té doby je ze Srí Lanky. Zajímavá země, v jihovýchodní Asii. Všichni známí, kteří Srí Lanku navštívili, byli nadšení z její krásy. Jenomže Velikonoce na tomto ostrově, přinesly bohužel sérii bombových útoků v kostelech a hotelech, při kterých zemřelo více než 300 lidí, včetně zahraničních turistů. Opravdový hnus a hrůza, protože jak se bránit proti sebevražednému atentátníkovi, při čekání v hotelu na snídani? To jednomu najednou přestává chutnat i čaj. Včetně toho cejlonského.

Děkovačka a mrskačka

Stalo se toho hodně. Začal bych čtvrtkem a zajímavým výkonem Slavie v Anglii proti Chelsea. Jako registrovaný slávista, nemůžu totiž takovou událost jen tak přejít. Škoda šíleného úvodu, kdy to brzy bylo 3:0 a 4:1. Protože druhý poločas byl herně náš a krásné góly Ševčíka rozhodly o konečném stavu 4:3. Dát 3 góly na hřišti Chelsea a nepostoupit, to je určitě škoda. Závěr zápasu přinesl tradiční děkovačku. Prý až 2500 slávistických fans, rozjelo na Stamford bridge představení, které omámilo kromě mnoha domácích příznivců, také režiséra přenosu. A tak jsem si také zašeptal "Po výhře!, Po prohře!.." No krásné to bylo a opravdu mi běhal mráz po zádech. Jenomže jak už to bývá, po hodech někdy nastává ...... mrskačka. A tak přes velikonoční svátky, pokračovala domácí nejvyšší soutěž. Slavia vyrazila k nám do Zlína. Protože jsem se mrskal v práci, viděl jsem až záznam. A na jaře úplně marný Fastav, který s odchodem trenéra Bílka přestal hrát fotbal, si najednou rozpomněl na lepší časy a nenechal Slavii v podstatě kopnout. 1:0, po výstavní střele Džafiče. A teď mi někdo zkuste rozmluvit, že fotbal nemá logiku. K tomu domácí výbuch Sparty s Karvinou 1:3 a upocená remíza Plzně v beznadějné Příbrami 1:1. Titul možná nikdo nechce, kdo ví. A závěrečné poučení? Po děkovačkách je potřeba se pořád mrskat. Hlavně na hřišti v dalších zápasech.

Nehoda na Madeiře

Možná to vypadá, že se můj nanoblog postupně transformuje do černé kroniky. Po nedávném požáru katedrály Notre Dame dnes musím zmínit nehodu na ostrově Madeira. Autobus s turisty se převrátil a zahynulo až 28 lidí. K Madeiře mám opravdu vřelý vztah. Stále mě to k ní táhne, i když to brzy bude už 10 let, od mého pobytu. Vzpomínám na místní silnice, které jsou opravdu dobrodružné. Zvláště ve Funchalu, ale i mimo něj, se většina nájezdů do ostrých a úzkých zatáček neobejde bez výstražného troubení řidičů. Zvláště autobusáci místní dopravy v tom vynikají, ale také taxikáři. T.j.všechno řidiči, kteří zažívají takový provoz prakticky denně. Nehody se prostě stávají a nevyhnou se ani tak kouzelným místům, jako je Madeira.

Notre Dame

15.4.2019, den kdy začala hořet katedrála Notre Dame v Paříži. Další z důkazů křehkosti tohoto světa, který si bůhví proč myslí, jak je nezničitelný. Tato gotická superpamátka je součástí světového kulturního dědictví a přijít o ni, by znamenalo přijít o značný kus historie. Umí si někdo vůbec představit, že by svět přišel o Kristovu trnovou korunu, která byla naštěstí z plamenů včas zachráněna? A co zvoník Quasimodo? Kam by šel? 

Moribundus

Napadl mě zákeřný moribundus. Nějak jsem nedal zlom počasí. Minulý týden v úterý, jsem si ještě nahříval své staré kosti na lodžii. Ve čtvrtek jsem už ronil kroupy, cestou do obchodu a z obchodu. Potřebuji být zase Júra (nebo júra?) úkolů je moc. Když mám moribundus (nebo Moribundus?), tak ani nepíšu blog. A to přece nejde.

Nagy

Peter Nagy slaví 60 let. Vzpomínám, jak jsem ho nesnášel. Ale totálně a absolutně. Dnes si pustím například Parfémy a říkám si, kde jenom tehdy soudruzi udělali chybu? Jak mohli pustit takový "punk" a "alternativu"? Řekl bych, že i z hlediska většiny dnešní pop produkce, jsou Parfémy dost výrazný počin. A Nagy? Vypadá opravdu výborně. A kdo znáte jeho fotografickou tvorbu, určitě víte, že je výborným fotografem.  

Paní Eva

Jestli mohu doporučit, mrkněte na rozhovor s paní Evou Jiřičnou na DVTV. Dozvěděl jsem se z něj hodně zajímavostí. Například o její nakonec nezdařené spolupráci se Stevenem Jobsem. Nebo o (ne-)přijímání moderní architektury, naší společností. Líbí se mi její skromnost a neustálé pochyby o vlastní tvorbě. Jak sama říká, vždy se nakonec vyrovnává s pocitem, že šlo všechno udělat lépe. Sklo a kov jsou její nejmilejší materiály. A přiznává, že miluje světlo a světlo v prostoru. V pražském Doxu je právě možné navštívit retrospektivní výstavu projektů Evy Jiřičné.

Sophie Thanks!

Díky, Sophie z technického supportu Invoxia GPS trackeru. Od středy jsme společně řešili nemožnost spárování zařízení s mým telefonem. Podařilo se a vše funguje. Ale byl to boj a několik mailů do Paříže. Pro mě ale jen další důkaz, že tento svět jednou zajde na techniku.

Boty a miliardy

Víkendová zkušenost ukázala, že to bude chtít nové boty na pořádnou turistiku. No jo, jenomže jaké? Trailové, crossové, outdoorové, trekové nebo snad approach? Je to úplná věda, řeknu vám. Dříve byly prostě pohory. Dnes aby se v tom čert vyznal. 294 miliard. To je částka, která loni odtekla z naší ekonomiky, vlastníkům firem se zahraniční účastí. Slušné. To by na pevné  neklouzavé botky mohlo stačit.

Dejvické

A v květnu se půjde na Dejvické divadlo ! I do našeho vesnického kulturního svatostánku, může občas zavítat špičková kultura z Prahy. Bohužel, vesnice v nás tak nějak je a zůstává, minimálně co se týká systému předprodeje vstupenek. A tak se z mé kamarádky nejmilejší, dnes musela stát klasická frontová bojovnice. Taková hodná holka to je a dnes musela nasadit fakt ostré lokty, hodně času a trpělivosti, aby dokázala získat lístky. Má u mě samozřejmě velkou čokoládu, to je jasná zpráva. Přiznejme si, že na Dejvice se teď "prostě chodí." Začalo to patřit ke společenskému bontonu. Zajímalo by mě, jestli všichni zúčastnění aspoň vzdáleně tuší, na jakou hru a s jakým tématem jdou. Proto budu kromě hry samotné, s velkým zaujetím pozorovat cvrkot a poslouchat cizí hovory. Ano, nemá se to. Není to společenské, dokonce ani slušné. Ale je to zajímavé a poučné. Takže vzhůru na Dejvické ! 

Už rostou

Dnes jsem zasadil bylinky, rajčata a papriky. Když se zaposlouchám, úplně slyším jak rostou. Po včerejším výkonu, rostou i svaly. Asi hodně rychle, protože bolí jako čert. Přes 200 fotek ze včerejška mám zpracovaných a postupně půjdou na Instagram. 

Na pohodu výlet

Omlouvám se, dnes výrazně přesáhnu rozsah nanoblogu. Ale jinak to fakt nejde, jsem plný zážitků. Právě jsem se vrátil z "na pohodu výletu", který jsem měl slíbený, od mé sličné průvodkyně. Pustevny. Jistě to tam všichni znáte. Taková ta bláznivina nad vrcholky stromů, kdy někdo natahal neuvěřitelné množství dřeva, oceli a skla, do šíleného kopce a postavil z nich Stezku v oblacích. Prodrat se davem fakt dnes nebylo to nejhorší. Že jsem sebral odvahu a vstoupil na  vysuté sklo, to také nebylo nejhorší. Pořád jsem si všechno neuvěřitelně užíval. Ale pak začal sestup do údolí, do Kunčic pod Ondřejníkem. Součástí sestupu bylo vydrápání se (asi bych těžko našel výstižnější termín), na Sedlo Kněhyně. Ještě že vrchol je nepřístupný, říkám si teď s odstupem a chladnou hlavou. Ale to jsme stále v té jednodušší a nekonečně bezpečnější části dnešního příběhu. Pravda, měl jsem chvilku i mžitky. Moje chyba, mám trénovat. Po přesunu k Čertovu stolu, nás potkalo i nekonečné štěstí. Pán, který byl zrovna na místě, nám udělal dokonalý a zasvěcený výklad. A tak jsem mohl přemýšlet, jak Keltové dokázali dosmýkat takový obrovský šutr, až na tak nepřístupné místo. A že jde o dílo lidských rukou a ne přírodní útvar, je prakticky jisté. Co mě přece jen trochu zaskočilo, bylo neuvěřitelné množství sněhu, všude v lesích. Jak bych vám to jen nejlépe přiblížil... Tak dejme tomu, že víte, v jaké výšce se normálně na stromech nacházejí turistické značky. Teď jsem je měl, řekněme někde u kolen. Koruny stromů byly podivně blízko, šišky jsem mohl sbírat jen tak rukou. A ptákům jsem pohlédl přímo do jejich zlověstných očí. Ale pojďme konečně "dolů". Místy stezka (ano, šířka tak zrovna akorát na 2 stopy vedle sebe)   po vrstevnici přecházela v jakýsi adrenalinový tobogán. Buď se mi noha propadala po koleno do sněhu, nebo jsem klouzal jako na kluzišti. Jenomže strž dole pod stezkou, vzývala hlasitým voláním: "Čekám na tebe, až sem zoufalče po prdeli sjedeš." No nesjel jsem nakonec a na prdel šel jen jednou a to až v úseku směsi roztomilých mokrých balvánků a listí. Ustál jsem to na patách a ruce, takže jsem přežil. A to stále nebylo to nejhorší. Po vydechnutí v části, která jediná byla pro lidi a trvala z celé cesty asi 10 minut, jsme se vrhli do náročného úseku, který měl mít 1,5 km. No měl podle mého odhadu minimálně dvojnásobnou délku. V době, kdy jsem byl smířený, že vlak nám ujede, jsme nahodili neuvěřitelné turbomotory a dokázali překonat 2,5 km, za asi 20 minut. Ne, to opravdu není chlubení! Jen jsem naplno pochopil a zažil zátopkovské "když nemůžeš, tak přidej víc".  A tak jsem doma. Byl to krásný, na pohodu výlet. Snad se z něj seberu, abych se dobelhal do práce. Ale řeknu vám, že za příjemnou společnost a sdílené zážitky to stálo. Prý jsem ani moc sprostě nenadával. Fakt nevím, mám určité úseky cesty poměrně v mlhách. Ještě něco k výbavě. Musím se pochválit za pořízení Mercedesu mezi batohy, Ospreye. A pro všechny zájemce o stejnou trasu. Nepodceňujte výbavu! My ji měli tak akorát, ale potkávali jsme různé zoufalce, kteří si do hor nenesli prakticky nic, nebo nic moc. Bylo mi jich až líto. 

Slavia - Chelsea

Nejdříve Slavia ohlásila Vyprodáno! na zápas s Chelsea. Za několik hodin přišla UEFA s trestem, za údajné vhazovaní předmětů v zápase s Genkem. Uzavření některých sektorů, většinou z tribuny Sever. Celkem prý až 2 500 míst. A pak se soudruzi z UEFA diví, když dav skanduje UEFA - Mafia. Já se nedivím. Uzavírat vyprodaný zápas, může jedině úplný hňup, nebo soudruh z UEFA.

Béda

Mám semena, bude setba. Bazalka, máta, rozmarýn, pažitka, libeček a tymián. Kromě toho keříčková rajčata na balkon (mám lodžii, je skoro jako skleník) a papriky. Jsem Béda Trávníček, zahradník z paneláku.

50 !

Dnes "50-tka." To není věk, ale dnešní téma školení ! Zatím. Za týden zkoušky. Nevěděl jsem, že Dan Nekonečný byl Konečný. Bohužel byl. Po Anglii, vyprášila naše fotbalisty i Brazílie. A to nemají zdaleka padesát.

Humus

Mám hlínu, moderně se říká substrát. Bude se sadit ! Možná jsem si mohl nakopat trochu před barákem, ale to bych v ní neměl humus. A bez humusu, není hlína substrátem, ani substrát hlínou.

Money, money, money

Koza Moneta se dnes nažrala, a já vlk jsem zůstal celý. Zatím. Cesta je skoro volná.  Také hlásím, že léto skončilo. Byl jsem venku...

Kamenný vrch - Anthropos

Brno je zlatá loď. Momentálně v chaosu udržovaná MHD kolem Hlavního nádraží (Vídeň sever?) tomu ale neodpovídá. Dnes však i přesto vzhůru na Kamenný vrch! Cestou obdivujeme Univerzitní kampus a FN Brno. Mazec. Obojí. Pak plížením vpřed a fotit Koniklece na makro. A těch tam je! Prý až 55 tisíc a největší výskyt na světě. Krása střídá nádheru. Lesoparkem kolem hotelu Myslivna, který na slavnější léta asi jen vzpomíná. Dolů naučnou stezkou do Pisárek a do muzea Pavilonu Anthropos. Cesta do pravěku, na třech poschodích. Poměrně dominantní mamut, pravěcí lovci, vykopávky, nástěnné malby. Moje průvodkyně jako vždy skvěle připravená, naladěná, energická a trpělivá. Vezme mě i příště? 

Heřmánky - Spálov

Dnes výlet Heřmánky - Spálov. Jaro se zeptalo, co jsem dělal v zimě. A protože nic moc, tak jsem zaslouženě trpěl. Navíc, když chce člověk stačit mladé cérce, musí nasadit šediny a moudrost. Co už taky jiného. Jestli dám večer Lva na ČT celého, budu se tím chlubit ještě v důchodu. A zítra hurá znovu! Louka plná konikleců čeká.

Mili - micro - nano

Touha publikovat "microblogy", je minulostí. Přecházím na "nanoblog", útvar, který nikdo nezná. Trvalo mi to jen 2 roky.