Na pohodu výlet

Omlouvám se, dnes výrazně přesáhnu rozsah nanoblogu. Ale jinak to fakt nejde, jsem plný zážitků. Právě jsem se vrátil z "na pohodu výletu", který jsem měl slíbený, od mé sličné průvodkyně. Pustevny. Jistě to tam všichni znáte. Taková ta bláznivina nad vrcholky stromů, kdy někdo natahal neuvěřitelné množství dřeva, oceli a skla, do šíleného kopce a postavil z nich Stezku v oblacích. Prodrat se davem fakt dnes nebylo to nejhorší. Že jsem sebral odvahu a vstoupil na  vysuté sklo, to také nebylo nejhorší. Pořád jsem si všechno neuvěřitelně užíval. Ale pak začal sestup do údolí, do Kunčic pod Ondřejníkem. Součástí sestupu bylo vydrápání se (asi bych těžko našel výstižnější termín), na Sedlo Kněhyně. Ještě že vrchol je nepřístupný, říkám si teď s odstupem a chladnou hlavou. Ale to jsme stále v té jednodušší a nekonečně bezpečnější části dnešního příběhu. Pravda, měl jsem chvilku i mžitky. Moje chyba, mám trénovat. Po přesunu k Čertovu stolu, nás potkalo i nekonečné štěstí. Pán, který byl zrovna na místě, nám udělal dokonalý a zasvěcený výklad. A tak jsem mohl přemýšlet, jak Keltové dokázali dosmýkat takový obrovský šutr, až na tak nepřístupné místo. A že jde o dílo lidských rukou a ne přírodní útvar, je prakticky jisté. Co mě přece jen trochu zaskočilo, bylo neuvěřitelné množství sněhu, všude v lesích. Jak bych vám to jen nejlépe přiblížil... Tak dejme tomu, že víte, v jaké výšce se normálně na stromech nacházejí turistické značky. Teď jsem je měl, řekněme někde u kolen. Koruny stromů byly podivně blízko, šišky jsem mohl sbírat jen tak rukou. A ptákům jsem pohlédl přímo do jejich zlověstných očí. Ale pojďme konečně "dolů". Místy stezka (ano, šířka tak zrovna akorát na 2 stopy vedle sebe)   po vrstevnici přecházela v jakýsi adrenalinový tobogán. Buď se mi noha propadala po koleno do sněhu, nebo jsem klouzal jako na kluzišti. Jenomže strž dole pod stezkou, vzývala hlasitým voláním: "Čekám na tebe, až sem zoufalče po prdeli sjedeš." No nesjel jsem nakonec a na prdel šel jen jednou a to až v úseku směsi roztomilých mokrých balvánků a listí. Ustál jsem to na patách a ruce, takže jsem přežil. A to stále nebylo to nejhorší. Po vydechnutí v části, která jediná byla pro lidi a trvala z celé cesty asi 10 minut, jsme se vrhli do náročného úseku, který měl mít 1,5 km. No měl podle mého odhadu minimálně dvojnásobnou délku. V době, kdy jsem byl smířený, že vlak nám ujede, jsme nahodili neuvěřitelné turbomotory a dokázali překonat 2,5 km, za asi 20 minut. Ne, to opravdu není chlubení! Jen jsem naplno pochopil a zažil zátopkovské "když nemůžeš, tak přidej víc".  A tak jsem doma. Byl to krásný, na pohodu výlet. Snad se z něj seberu, abych se dobelhal do práce. Ale řeknu vám, že za příjemnou společnost a sdílené zážitky to stálo. Prý jsem ani moc sprostě nenadával. Fakt nevím, mám určité úseky cesty poměrně v mlhách. Ještě něco k výbavě. Musím se pochválit za pořízení Mercedesu mezi batohy, Ospreye. A pro všechny zájemce o stejnou trasu. Nepodceňujte výbavu! My ji měli tak akorát, ale potkávali jsme různé zoufalce, kteří si do hor nenesli prakticky nic, nebo nic moc. Bylo mi jich až líto.