Deštivé dny

Když jsou deštivé dny, jako ty současné, nikam nevycházím. Proč? Přece abych se nerozpustil, to je jasné. Ale když se překonám stojí to pak za to. Vznikají až bizarní zážitky, jako například včera. S velmi milým doprovodem, vypravil jsem se do Památníku. Abych byl přesný, to já byl doprovod, jak moc milý, to raději nehodnotím. A památníkem je nově po rekonstrukci otevřený, Památník Tomáše Bati, v  našem Red Brick City. No nekupte to zadarmo, když je příležitost. Ten prosklený prostor mě ohromil. Snad za to mohla zajímavě prosvítající zeleň v okolí, nebo naprosto čisté linie celé stavby. A tak jsem neváhal a japonským fotoaparátem fotil moravský prostor, s dominantou německého letadla Junkers. Protože zážitků není nikdy dost, byl jsem nasměrován na místní Universitu, kde jsem si vychutnal virtuální jízdu na horské dráze, předpokládám na nějaké čínské, nebo americké technologii. Přísahám, že jsem nepištěl a ty děti předbíhaly mě a ne já je! A dále to stále nabíralo další mezinárodní rozměr. A tak jsme u sklenky italského vína, které jsme zapíjeli francouzskou vodou, zpracovávali prožitky. Pravda, chtěli jsme si dát tu vyhlášenou asijskou polévku, ale nabízeli jen španělské tapas. Jak se ale ukázalo, také jen virtuálně. Proto nezbylo, než se přesunout do pravé valašské Bistrotéky. A tady, u pravého norského lososa, kvalitního mletého českého hovězího a čaje ze Srí-Lanských plantáží, jsme mohli pokračovat v rozjímání. Aby bylo úplně jasné, že to nebyl nijak všední den, je potřeba podotknout, že kolem právě zuřil naplno nejstarší světový filmový festival. Ano, i takové bývají některé deštivé dny. Budu opravdu vzpomínat.