Moskyti

Jako bych je znovu slyšel. Bzzzz...Bzzzz...Bzzzz. Jeden ze zásadních vjemů, které jsem si odnesl z divadelní hry Moskyti.  Tuto "science komedii", anglické autorky Lucy Kirkwood, trochu předcházela pověst o divácích, kteří houfně prchají z divadla. Nemohu potvrdit. Schválně jsem pozoroval i generačně poměrně vzdálené osazenstvo a nezaznamenal jsem houfný úprk. Když ovšem pominu našeho hejtmana, který asi spěchal stavět novou nemocnici. Pravda, hra je svým pojetím spíše pro mladšího diváka, který se orientuje v technologiích, sociálních sítích, fyzice a vědě, ale také ve vztazích. A ona to nakonec vlastně je, především taková vztahová a poměrně dost hořká komedie. Nečekejte však okamžiky, vyvolávající salvy smíchu. Hodně se mi líbila moderní scéna, využití promítání i zvukových kouzel a výkon Marty Bačíkové v roli Jenny. Za sebe bych viděl jako problematickou délku představení, která se včetně přestávky přehoupla mírně přes 3 hodiny. Místo opravdové recenze, kterou asi neumím, bych závěrem předložil citát ze hry. Myslím, že je výstižný: “Bože můj. Láska! Všichni si myslí, že láska je největší síla ve vesmíru a ono to tak není. Největší silou ve vesmíru je silná interakce mezi protonem a neutronem, láska je asi na dvanáctém místě žebříčku, za gravitací a vteřinovým lepidlem...“