Léto - Kapitola II.

A jedeme dál, ve vzpomínkách na výlety a jiné letní radovánky. Po pár dnech volna a zařizování všech nezbytností typu odhad odhadu, vypravil jsem se směr lesy, hory, vody a stráně. No to jsem si zase naběhl. Vizovicko je moje oblíbená destinace, takže jsem ho nemohl vynechat. Cesta z Vizovic na Lhotsko, byla jenom malou předzvěstí věcí příštích. Stoupání z vesnice loukou až k lesu, bylo ještě nadějné. Viditelný okraj lesa, dával totiž pocit horizontu. Bohužel zůstalo jen u naděje, takže jsem se dále drápal lesem směrem na Suchý vrch. Pravda, v lese bylo opravdu krásné ticho a ani méďa nebyl zrovna na obchůzce. Takže jsem jen tak občas kontroloval temný prostor mezi stromy. Konečně rozcestí na Klášťov, nejvyšší vrchol Vizovických vrchů. Sorry, ale příště. Zatím jsem se spokojil s odbočkou ke kapli Sv. Františka. Zajímavé místo. A pak už zpátky a pozvolný sestup pod rozhlednu Doubravu. Cestou fotím houby, různých barev a tvarů. Někteří fanoušci by je možná i sbírali. Já zachovávám přírodu, v její původní konfiguraci. Mnohé krásné lesní místa se snažím fotit, ale vím jistě, že je ten obraz a vjem stejně nepřenositelný. Takže se i klasicky kochám. Dokochal jsem se až ke Chladným studním. A tady vidím, že mě tlačí čas, protože vlak nepočká. Spočítal jsem si rychle, že na nádraží mi chybí 7 km. Mám na ně 1h a 10 min. Průměrné tempo turistické chůze, jsou asi 4 km/1 h. To dám, říkám si a vyrážím. Ano, dal jsem to. Ale příště už bych se do podobného dostihu nepřihlásil. Nejsem nejmladší koník. No a cesta vlakem je taky veselá. Na nás propocené zoufalce, fičí klimatizace na asi 17 stupňů. Dávám si provokativně bundu a přetahuji kapuci přes hlavu. Lidé za okny pozorují podivína ve vlaku. Tak hurá, jsem doma. Ještě zpracovat fotky a zahájit přípravu na další výpravu. Ale o ní až v další kapitole.