Za Milošem na Hrad!

Dnes o dalším krásném výletu, tentokrát po nejbližším okolí. To by člověk nevěřil, ale i v našem funkcionalistickém, průmyslovém a moderním městě, máme opravdový hrad. A hlídá ho rytíř Miloš. Nedělní Red Brick City, se právě probouzí do opravdu dusného rána. Byla to předzvěst odpoledních bouřek, ale zatím nastal čas vyrazit do lesů. Humor mi slábne hned na začátku, protože moje nejskvělejší průvodkyně vybrala trasu "nahoru sjezdovkou." Ano, to je přece jasné, že když je někde poblíž lyžařský svah, je třeba ho hned zdolat výstupem. Tak hurá. V dolní části ještě žertujeme a pozorujeme cyklistický závod a  asi v půlce žasneme nad mladíkem, který obepnutý sport-testerem, běhá (ano opravdu běhá) sjezdovkou tam a zpátky. Tak každý máme nějakého toho koníčka, že... Těsně pod vrcholem mě opouštějí síly,  ale rozestoupí se mé mžitky a užívám si krásný výhled na protější hustě osídlený kopec. V lese pak nacházíme až kultovní místo, se skálou a ohništěm. Že by zde probíhaly tajemné rituály? Na rozcestí se rozhodujeme, zda odbočit k hradu. O tom žádná, když už jsme tady. Zlínský hrad je opravdu skvělé místo. Jen prosím nečekejte zrovna padací most, pevné hradby a vysokou nedobytnou věž. V každém případě je hlídán rytířem Milošem, takže následuje společné selfie. Tajemná kráska, Miloš a já. Sluší nám to, až nečekaně. Pokračujeme v krasojízdě na hřbitov, kde zapálíme svíčku a rozjímáme. Tlustou horu nemůžeme minout, přemýšlím, jak jí budu říkat na Instagramu. Vymyslel jsem zatím Fat Mountain. Vysílači ale říkám česky Obr na rezavých nohou, protože prorezavělost podstavce mě až zaskočila. Sestupujeme do údolí, dokonce nabereme trochu dech u Stezky draví. Jak stylové! A to už nás vítají horké městské bulváry. Setmělo se nám nad hlavou, jen v našich srdcích je plno zářivého světla. Zastavíme se u pomníku Baťů, kde se snažíme odhalit smysl happeningu. Celý podstavec je totiž posetý mnoha páry bot, různých velikostí a typů. Všechny jsou v podstatě vzorně vyrovnané. Spojení Baťové a boty...Nejsem sice asi nejostřejší tužka v šuplíku, ale něco mi to říká. Výstavu Po stopách Hanzelky a Zikmunda si samozřejmě nemůžeme také nechat ujít. Odměna v Bistrotéce Valachy je nakonec sladká. Utekli jsme větru dešti, nezmokli jsme a jsme tady. U sumce a krému z pastiňáku, perličky a dalších zajímavých pochutin, hodnotíme výlet a zážitky. Bylo to jako vždy úžasné a těším se moc na příště!