Deštivé dny

Když jsou deštivé dny, jako ty současné, nikam nevycházím. Proč? Přece abych se nerozpustil, to je jasné. Ale když se překonám stojí to pak za to. Vznikají až bizarní zážitky, jako například včera. S velmi milým doprovodem, vypravil jsem se do Památníku. Abych byl přesný, to já byl doprovod, jak moc milý, to raději nehodnotím. A památníkem je nově po rekonstrukci otevřený, Památník Tomáše Bati, v  našem Red Brick City. No nekupte to zadarmo, když je příležitost. Ten prosklený prostor mě ohromil. Snad za to mohla zajímavě prosvítající zeleň v okolí, nebo naprosto čisté linie celé stavby. A tak jsem neváhal a japonským fotoaparátem fotil moravský prostor, s dominantou německého letadla Junkers. Protože zážitků není nikdy dost, byl jsem nasměrován na místní Universitu, kde jsem si vychutnal virtuální jízdu na horské dráze, předpokládám na nějaké čínské, nebo americké technologii. Přísahám, že jsem nepištěl a ty děti předbíhaly mě a ne já je! A dále to stále nabíralo další mezinárodní rozměr. A tak jsme u sklenky italského vína, které jsme zapíjeli francouzskou vodou, zpracovávali prožitky. Pravda, chtěli jsme si dát tu vyhlášenou asijskou polévku, ale nabízeli jen španělské tapas. Jak se ale ukázalo, také jen virtuálně. Proto nezbylo, než se přesunout do pravé valašské Bistrotéky. A tady, u pravého norského lososa, kvalitního mletého českého hovězího a čaje ze Srí-Lanských plantáží, jsme mohli pokračovat v rozjímání. Aby bylo úplně jasné, že to nebyl nijak všední den, je potřeba podotknout, že kolem právě zuřil naplno nejstarší světový filmový festival. Ano, i takové bývají některé deštivé dny. Budu opravdu vzpomínat.

Krajinou domova

Známe své nejbližší okolí? Umíme chodit krajinami svých domovů? Já jsem byl myslím trochu namyšlený. Myslel jsem si, jak se vyznám. Ale stále je co poznávat a objevovat. Hlavně mít otevřené oči a dívat se kolem sebe. Často je důležitý správný člověk, který vás nasměruje, ukáže cestu. Někdo, s kým rádi nachodíte kilometry, protože tušíte, kolik zajímavostí společně poznáte. Mám v tomto opravdu štěstí a tak jsem o víkendu prošel Orchidejové hory, na úpatí Bílých Karpat. Že jste nikdy neslyšeli o Orchidejových horách a  orchidejových naučných stezkách v České republice? No vidíte, já také ne. A to je mám doslova za domem. Vřele doporučuji dokument České televize, na který směruje můj odkaz. Poznáte v něm, jak úžasná krajina a místa plná přírodních zajímavostí, jsou u nás k objevování. A zmíněné orchideje? Na orchidejových loukách je ve správný čas opravdu najdete. Vstavače, rudohlávky, nebo pětiprstky. Jak vám zní jenom ty názvy? Paráda, že? Tak rychle. Fotoaparáty sebou a vzhůru na louky. Opravdu stojí za to! A ta krajina a výhledy... Mně tam trochu došla slova.

Rozpaky kuchaře Jona Sněha

Co mají společného seriály Hra o trůny a Rozpaky kuchaře Svatopluka? Možná víc, než si myslíte. Divácká očekávání. A jak se ukazuje na příkladu právě zakončené seriálové ságy Hra o trůny, není nic horšího, než neukojené diváctvo. Snad proto mohla spatřit světlo světa úplně nesmyslná petice, kterou údajně podepsal víc než jeden milion diváků a ve které se její šiřitelé dožadují přepsání a přetočení osmé série Hry o trůny. Za sebe se ptám. Přijde někomu, že by Jon Snow byl jako Svatopluk Kuřátko? Opravdu si někdo vysnil princip jakéhosi kinoautomatu, o který se kdysi v minulosti pokusila Česká televize seriálem Rozpaky kuchaře Svatopluka? Že by se jako zastavil děj, Jon Snow by do kamery vrhl nerozhodný a přiměřeně zoufalý pohled a v ten moment by se diváci chopili svých mobilních telefonů a hlasovali by pro alternativy pokračování děje? Osobně mě z toho obchází čistokrevná hrůza, ale pozor! Zrovna včera jsem zaznamenal, že Netflix připravuje seriál, ve kterém se bude podobný princip uplatňovat. Ten pocit interaktivity, vlivu, příslušnosti k nějaké skupině, že... A co třeba respekt. Prostě normální obyčejný respekt k uměleckému dílu, tvorbě, autorství. Žijeme v "nárokové době." Část prostého lidu získala bůhví kde pocit, že má oprávněné nároky. Teď je našli v tlaku na změnu děje seriálu, který se nevyvinul v souladu s jejich představou. Jako bych je viděl, jak si doma dupou vztekle nožičkou. Ne a ne a ne, já NEchci !!! Nemyslím si, že Hra o trůny je nekritizovatelná, to v žádném případě. Ale podobné petice, nebo napadání scénáristů na sociálních sítích, je daleko za hranou klasické kritiky. Abych pravdu řekl, jsem z toho v rozpacích ještě mnohem víc, než nebohý Sváťa Kuřátko.   

Elegance molekuly

Dejvické divadlo a Elegance molekuly. I do našeho provinčního městečka, občas může dorazit špičková kultura, až z daleké Prahy. Tentokrát  moc nepřeháním, protože představení této divadelní hry bylo beznadějně vyprodané dlouho dopředu a to naprosto oprávněně. Jistě, sama skutečnost, že se nějaká hra vyprodá, ještě nic neříká o jejích kvalitách. Možná se to dalo čekat, protože na "Dejvické" se teď prostě chodí. U mě s takovou hrou a výběrem tématu, vítězí na celé čáře. Autor Petr Zelenka, nejen že složil hold našemu špičkovému vědci profesoru Holému, ale dokázal do hry vložit mnoho okamžiků k pořádnému zamyšlení, i pobavení. Dostat z takto těžké a hodně odborné látky dramatický tvar, je obdivuhodné. Chválit musím i pojetí scény a herecké výkony. Ne nadarmo se představení dočkalo mnoha ocenění. Díky němu jsme mohli nahlédnout za závoj základního chemicko-biologického výzkumu, do složitostí financování a testování nových léků, ale hlavně poznat skutečnost, že díky našemu vědci se podařilo uvést na trh účinné léky proti HIV, ale také žloutence typu B. A tím samozřejmě zachránit spoustu lidských životů. Jsme na pana Holého dostatečně hrdí? Víme jako společnost o tomto úspěchu naší vědy? Řekl bych, že v tom máme neskutečné rezervy. A tak se pokusme s elegancí vyrovnat s Elegancí molekuly, zamysleme se nad našimi hodnotami, přemýšlejme o otázkách, které nás na konci představení napadnou. Není jich málo.

Klimt a Schiele

Další důkaz, že i dělník ze šroubárny, si může vyrazit za špičkovou kulturou. Ještě před časem by mě opravdu nenapadlo, že bych mohl chodit do kina na umělecké dokumenty, o výtvarném umění. Když jsem nakonec nedávno odcházel doslova nadšený z filmu o mém oblíbenci Caravaggiovi, nečekal jsem, že se tak brzy přiblížím tomu pocitu, který jsem si tehdy odnášel. Ale podařilo se a podobně mě bral dokument o představitelích vídeňské secese, Gustavu Klimtovi a Egonu Schielem, s názvem "Klimt a Schiele, Erós a Psyché." Kromě krásných rozborů několika jejich slavných obrazů, jsem se dozvěděl mnoho zajímavostí jak o obou malířích, tak především o době, ve které žili. Také o propojení světa umění a vědy, i o atmosféře dobové Vídně. Řekl bych, že pocit z takového dokumentu je v podstatě nesdělitelný. Ale obdivuji jeho tvůrce a zpracování a každému mohu jedině doporučit, aby se na film podíval a udělal si vlastní názor. Chce to jen mít aspoň trochu rád galerie, umění, výstavy, autory, výtvarníky. A mít otevřenou mysl.

Všeználek

Moderní doba a kolektivní vědomí, nebo spíše bezvědomí. Tak by se dalo psát o vyhledávači Google, tomto moderním Všeználkovi. Každý ho používá prakticky denně. Hledáme všechno a nemusíme si nic pamatovat a postupně ani vědět. Jsme v klidu. Vždyť všechno najdeme. Nenajdeme. V posledních dnech jsem se pracovně neuvěřitelně potrápil s "obyčejným" klonováním linuxových harddisků "by-id", Open SUSE distribuce. Opravdu zajímavá problematika. A jak mi pomohl všemi tak oblíbený Všeználek? Nabídl mi  řadu zaručených návodů a postupů. Ty měly něco společného. Zaručeně nefungoval ani jeden... A tak jsem si pomohl sám, problém doslova vyseděl a metodou pokus - omyl se dobral cíle. Nespoléhejte na Všeználka, taky neví všechno.