Dos Piornais

Obdržel jsem mail, který ve mě vyvolal vzpomínky. A jak už to bývá v prostředí internetu, člověk často najde odkazy, se kterými původně ani nepočítal. V mailu bylo video s názvem "Prima cyklostezka" a byla na něm vidět parta dobrodruhů, kteří na trekových kolech balancovali na neuvěřitelně úzkém chodníčku, nad pořádnou roklí. Vlevo skála, pak úzká římsa a dole pořádně příkrý sráz. Kromě obdivu takového výkonu, jsem si vzpomněl na výkony naše vlastní. V podobném prostředí jsme se pohybovali na Madeiře, kdy turistické cesty podél vodních kanálů, tzv.levad, vedly mnohokrát opravdu dramatickým terénem. Městská levada Dos Piornais si mohla říkat městská jen zpočátku, kdy jsme se na ni napojili přímo ve Funchalu. Přesněji, šli jsme proti proudu levady z konce na začátek, protože funkce levad je, přivádět vodu z hor do města. Dos Piornais se, jak je vidět na fotografiích skrývajících se pod odkazem, velmi brzy od Funchalu odklání a stáčí se nad údolím Soccoridos více na sever do vnitrozemí. Po opuštění banánových plantáží se cesta začala dramatizovat. Kromě průlezů ve skalách se objevovaly úseky, kdy zábradlí mizelo a bylo nahrazeno jen pár sloupky s kusem drátu, nebo případně chybělo úplně. V jednom takovém úseku jsme seděli s nohami volně visícími do údolí a přemítali co dál. Návrat stejnou cestou byl vyloučený, evakuace vrtulníkem byl jen vtip a proto jsme se museli sebrat a pokračovat. Nejvíce nebezpečný úsek byl naštěstí uzamčený zrezivělou brankou, se kterou jsem mohl jen bezmocně cloumat. Kousek zpátky bylo naštěstí schodiště až do údolí, ale o tom, že Dos Pironais není žádná selanka, jsem nepochyboval. Jak se lze dočíst v tomto článku došlo na Dos Piornais 5.1.2012 k tragédii. Dvě starší dánské turistky zde zahynuly. Text je sice v portugalštině, ale "duas turistas" a "morte" jsou myslím jasné každému. Našla se u nich voda a müsli tyčinky. S naprosto stejnou výbavou jsme těmito místy kráčeli i my. A tak jsem se ve vzpomínkách vrátil do míst, která mi byla velmi milá přírodními krásami. A také do míst, která jsou tak krásná, až jsou nebezpečná. Dos Piornais je zážitek na celý život. A tak jsem se od prima cyklostezky dostal přes fotky levady až k článku o mrtvých turistkách z Dánska. O to se nejde nepodělit.

Kaluže

Už abych zase skákal přes kaluže. Zatím na to musím ještě zapomenout. Minimálně do doby, než doléčím vánoční zranění ze sklepa. Ortéza už se stala součástí mé nohy, především kotníku. Pro mě volno je trest. Je to období, kdy mohu přijít k úhoně. Svíčky na vánoční stromek jsme stejně dodnes nenašli a tak záhada trvá. Zřejmě se ztratily při stěhování, nebo jsou někde velmi dobře schované, protože je jistě někdo uložil "až dozadu" s tím, že celý rok nebudou potřeba. Nebyly. Až nadešel den štědrovečerní a má cesta do sklepa. Už asi nikdy nevysvětlím, proč jsem nejel výtahem. To by se mi nic nestalo. Zřejmě jsem se cítil mlád a plný sil. Jen ty schody ve tmě pro mě neměly dostatek pochopení. Volno jsem si tak prodloužil. Dovolená před svátky + svátky + nemocenská = nakonec více než měsíc volna. Abych se z toho ještě vzpamatoval a dostal se do tempa... Je však třeba vidět i pozitiva. Např., že kotník není zlomený a že v tomto týdnu kontrola naznačí jak dál. Proto jsem do nového roku 2012 vstoupil kulhajíce na jednu nohu. Má to být rok, kdy končí tento svět, v podobě jak ho známe. Optimisté předpokládají nějakou zásadní změnu, pesimisté sympatizující se starou Mayskou kulturou očekávají konec definitivní, no a my realisté víme naprosto přesně, že se 21.12.2012 nestane vůbec nic, snad jedině, že by někdo kdo se cítí velmi mlád šel potmě do sklepa. A tam.... tam ho bude čekat přesně jen odměna za to, jak bude našlapovat. A proto našlapujme v novém roce vždy tak, abychom se dočkali svého konce dřív, než konce celého světa.