Za Milošem na Hrad!

Dnes o dalším krásném výletu, tentokrát po nejbližším okolí. To by člověk nevěřil, ale i v našem funkcionalistickém, průmyslovém a moderním městě, máme opravdový hrad. A hlídá ho rytíř Miloš. Nedělní Red Brick City, se právě probouzí do opravdu dusného rána. Byla to předzvěst odpoledních bouřek, ale zatím nastal čas vyrazit do lesů. Humor mi slábne hned na začátku, protože moje nejskvělejší průvodkyně vybrala trasu "nahoru sjezdovkou." Ano, to je přece jasné, že když je někde poblíž lyžařský svah, je třeba ho hned zdolat výstupem. Tak hurá. V dolní části ještě žertujeme a pozorujeme cyklistický závod a  asi v půlce žasneme nad mladíkem, který obepnutý sport-testerem, běhá (ano opravdu běhá) sjezdovkou tam a zpátky. Tak každý máme nějakého toho koníčka, že... Těsně pod vrcholem mě opouštějí síly,  ale rozestoupí se mé mžitky a užívám si krásný výhled na protější hustě osídlený kopec. V lese pak nacházíme až kultovní místo, se skálou a ohništěm. Že by zde probíhaly tajemné rituály? Na rozcestí se rozhodujeme, zda odbočit k hradu. O tom žádná, když už jsme tady. Zlínský hrad je opravdu skvělé místo. Jen prosím nečekejte zrovna padací most, pevné hradby a vysokou nedobytnou věž. V každém případě je hlídán rytířem Milošem, takže následuje společné selfie. Tajemná kráska, Miloš a já. Sluší nám to, až nečekaně. Pokračujeme v krasojízdě na hřbitov, kde zapálíme svíčku a rozjímáme. Tlustou horu nemůžeme minout, přemýšlím, jak jí budu říkat na Instagramu. Vymyslel jsem zatím Fat Mountain. Vysílači ale říkám česky Obr na rezavých nohou, protože prorezavělost podstavce mě až zaskočila. Sestupujeme do údolí, dokonce nabereme trochu dech u Stezky draví. Jak stylové! A to už nás vítají horké městské bulváry. Setmělo se nám nad hlavou, jen v našich srdcích je plno zářivého světla. Zastavíme se u pomníku Baťů, kde se snažíme odhalit smysl happeningu. Celý podstavec je totiž posetý mnoha páry bot, různých velikostí a typů. Všechny jsou v podstatě vzorně vyrovnané. Spojení Baťové a boty...Nejsem sice asi nejostřejší tužka v šuplíku, ale něco mi to říká. Výstavu Po stopách Hanzelky a Zikmunda si samozřejmě nemůžeme také nechat ujít. Odměna v Bistrotéce Valachy je nakonec sladká. Utekli jsme větru dešti, nezmokli jsme a jsme tady. U sumce a krému z pastiňáku, perličky a dalších zajímavých pochutin, hodnotíme výlet a zážitky. Bylo to jako vždy úžasné a těším se moc na příště!   

Good Luck, Mr.Gorsky!

Jsou historky, které mi přijdou neuvěřitelné. Ale jsou prostě kouzelné. A jak se říká, pravda je jen pro lidi bez fantazie. Když teď vzpomínáme na padesátileté výročí vstupu prvního člověka na povrch Měsíce, musím jednu takovou, těžko ověřitelnou historku připomenout. Kromě běžné komunikace s řídícím střediskem v Houstonu a slavné věty o malém kroku pro člověka, ale velkém skoku pro lidstvo, pronesl totiž astronaut Neil Armstrong jednu záhadnou větu, o jejímž významu se roky jenom spekulovalo. "Good Luck, Mr.Gorsky!" Hodně štěstí, pane Gorsky! Mnoho novinářů, ale také lidí z NASA se domnívalo, že vzkaz je určený buď některému z amerických kolegů, nebo neznámému ruskému vesmírnému rivalovi. Žádného tohoto jména, ale nikdy nenašli. Až po dlouhých 26 letech, se někdo odvážil Armstronga na tento záhadný vzdálený pozdrav znovu zeptat. A dočkal se kouzelného vysvětlení. V té době byl již skutečný pan Gorsky po smrti a tak nic nebránilo malému odhalení. Když byl Neil Armstrong malý chlapec, hrával s kamarádem baseball na zahradě. Jednou po nepovedeném odpalu, šel pro míček k sousedům na zahradu. A tam nechtě vyslechl z otevřeného okna ložnice dialog. Paní Gorská zrovna křičela na svého manžela: "Orální sex? Tak ty chceš orální sex? Ty budeš mít orální sex, až bude sousedovic kluk chodit po povrchu Měsíce!" Takže Good Luck, Mr. Gorsky....! 

Pietra

Kaštanové pivo? Z Korsiky? Ano, mám ho doma v lednici! Ale zpátky na začátek.  To se nejdřív plánuje výlet do Brna, protože tam o víkendu čeká krásný kostel i s komentovanou prohlídkou. Ale protože zdraví zrovna neslouží a předpověď počasí slibuje trvalý déšť, je najednou z Brna okolí Zlína. A kam jinam vyrazit, než na kopec. A pak za sladkou odměnou, do Domácího bistra Kudlov - dálnice.  Mimochodem, nepodceňovat tento "lesní" gastronomický koutek. Jak je vidno z odkazu, Tripadvisor jej řadí mezi TOP zlínské "restaurace." Po chvilce odpočinku a několika SMS s kamarádem, o situaci na vídeňském letišti při cestě na Rhodos, zahajujeme sestup do údolí. Počasí, snad aby nám ukázalo to nejlepší ze svého repertoáru, předvádí neuvěřitelné kousky. A tak prší a naplno svítí slunce. Těším se na duhu, jako malý kluk. Ale nedočkám se. Kráčíme cestou, po které chodíval T.G.M. To se ale dozvídáme až dole na náměstí. Postupně jdeme přes bývalý hřbitov a kolem přehrady, na které je loď a v ní restaurace s  názvem "Café Bárka". Když pak jdeme Sadovou ulicí, hlásím že si připadám skoro jako v Praze na Vinohradech. Ve výkladu obhlížíme krásné šaty, abychom vzápětí zapadli do Potrefené husy. Tam probereme všechno možné, od Korsiky, přes Kolumbii a trip po Jižní Americe, až po Sedmilhářky. Přes knihkupectví ve Zlatém jablku, jsme najednou u informačních panelů na náměstí, kde studujeme, jak toto centrum Zlína vypadalo v roce 1918. Snad že jsem byl tak hodný, dostávám na cestu kaštanové pivo z velkého výletu na Korsiku a k tomu si stylově vezu mátový čaj z Oxalisu. Vypadám, jako bych vyhrál v tombole. Ale je to jen klam, zatím jsem vyhrál jen velmi příjemné odpoledne, v super společnosti. A pro zvídavé. Den jsem neprožil s žádnou Pietrou. Tak se totiž jen jmenuje ono kaštanové pivo. A jak každý vidí, cesta k němu byla složitá, poučná, obohacující. Ale opravdu zajímavá!