Kvíz

V tomto kvízu, jsem si ověřil, jak dobře rozumím nové terminologii, digitálního věku. A protože jsem dosáhl výsledku 10/10, musím se ptát, jestli je to dobře. Všechny extrémy jsou mi totiž krajně podezřelé.

Pevnost poznání

Včera po čase zase na tripu. Počasí mu ale moc nepřálo, původně nás nohy nesly úplně jinam. Na Kopeček. Ale protože foukalo, vanulo a dulo, bylo námi rozumně vyhodnoceno, že na každém kopečku bude vanout, douti a foukat mnohem více. A tak jsme po Tour de sights a bizarním tvarůžkovém zákusku, z tvarůžkové cukrárny, zamířili do Pevnosti poznání . A tam se z nás staly rozpustilé děti, které si pohrály například s interaktivní periodickou tabulkou chemických prvků, pročetly si něco o tom, jak astronauti chodí na záchod, nebo jsme rozluštili několik šifer a prošli se lidským mozkem, který smrděl gumou. Došel jsem tam k závěru, že pevnost poznání spočívá v naprosté hravosti, zábavě a interaktivitě. A také k tomu, že je v každém z nás pořád velký kus dítěte. Na závěr jsme se odměnili nesmírnou květinovou krásou v Botanické zahradě .  Byl to sice hodně větrný a zamračený den. Ale nemám opravdu důvod se kvůli tomu mračit. Dlouho jsem se tak nepobavil, navíc v příjemné a milé společnosti. Co chtít víc? 

Hra o krev

Odvysíláním druhého dílu mého oblíbeného seriálu Hra o trůny, se na internetu začaly množit nářky diváků, že šlo o dva promarněné díly, ve kterých se nic nestalo a nedělo. A tak si říkám, co všichni čekali? Nekonečnou řežbu od samého začátku, potoky krve, usekané končetiny a hlavy? Byl by pak dav nasycen? Za sebe říkám, že si právě až neskutečně užívám rozehrávání napětí jak mezi postavami, tak očekávání příchodu smrtelného nebezpečí, kterému musí společně čelit a to bez ohledu na mocenské a jiné osobní zájmy. Každému bych doporučil, aby si přečetl romány George R.R. Martina Píseň ledu a ohně. Knížky se čtou opravdu výborně a čtenář snad pochopí, že důkladné a detailní prokreslení neuvěřitelného množství postav a snových světů, není jen o zabíjení, sexu, epických bitvách a násilí. Za mě je všech těchto ingrediencí v románech nadávkováno tak akorát. Nepotřebuji žádnou Hru o krev.

Cejlon

Nejlepší čaj je zásadně z Cejlonu. Pardon, byl do roku 1972. Od té doby je ze Srí Lanky. Zajímavá země, v jihovýchodní Asii. Všichni známí, kteří Srí Lanku navštívili, byli nadšení z její krásy. Jenomže Velikonoce na tomto ostrově, přinesly bohužel sérii bombových útoků v kostelech a hotelech, při kterých zemřelo více než 300 lidí, včetně zahraničních turistů. Opravdový hnus a hrůza, protože jak se bránit proti sebevražednému atentátníkovi, při čekání v hotelu na snídani? To jednomu najednou přestává chutnat i čaj. Včetně toho cejlonského.

Děkovačka a mrskačka

Stalo se toho hodně. Začal bych čtvrtkem a zajímavým výkonem Slavie v Anglii proti Chelsea. Jako registrovaný slávista, nemůžu totiž takovou událost jen tak přejít. Škoda šíleného úvodu, kdy to brzy bylo 3:0 a 4:1. Protože druhý poločas byl herně náš a krásné góly Ševčíka rozhodly o konečném stavu 4:3. Dát 3 góly na hřišti Chelsea a nepostoupit, to je určitě škoda. Závěr zápasu přinesl tradiční děkovačku. Prý až 2500 slávistických fans, rozjelo na Stamford bridge představení, které omámilo kromě mnoha domácích příznivců, také režiséra přenosu. A tak jsem si také zašeptal "Po výhře!, Po prohře!.." No krásné to bylo a opravdu mi běhal mráz po zádech. Jenomže jak už to bývá, po hodech někdy nastává ...... mrskačka. A tak přes velikonoční svátky, pokračovala domácí nejvyšší soutěž. Slavia vyrazila k nám do Zlína. Protože jsem se mrskal v práci, viděl jsem až záznam. A na jaře úplně marný Fastav, který s odchodem trenéra Bílka přestal hrát fotbal, si najednou rozpomněl na lepší časy a nenechal Slavii v podstatě kopnout. 1:0, po výstavní střele Džafiče. A teď mi někdo zkuste rozmluvit, že fotbal nemá logiku. K tomu domácí výbuch Sparty s Karvinou 1:3 a upocená remíza Plzně v beznadějné Příbrami 1:1. Titul možná nikdo nechce, kdo ví. A závěrečné poučení? Po děkovačkách je potřeba se pořád mrskat. Hlavně na hřišti v dalších zápasech.

Nehoda na Madeiře

Možná to vypadá, že se můj nanoblog postupně transformuje do černé kroniky. Po nedávném požáru katedrály Notre Dame dnes musím zmínit nehodu na ostrově Madeira. Autobus s turisty se převrátil a zahynulo až 28 lidí. K Madeiře mám opravdu vřelý vztah. Stále mě to k ní táhne, i když to brzy bude už 10 let, od mého pobytu. Vzpomínám na místní silnice, které jsou opravdu dobrodružné. Zvláště ve Funchalu, ale i mimo něj, se většina nájezdů do ostrých a úzkých zatáček neobejde bez výstražného troubení řidičů. Zvláště autobusáci místní dopravy v tom vynikají, ale také taxikáři. T.j.všechno řidiči, kteří zažívají takový provoz prakticky denně. Nehody se prostě stávají a nevyhnou se ani tak kouzelným místům, jako je Madeira.