Gingerbread

Po měsících nekonečného odkládání ze strany LG, jsme se jako majitelé chytrých telefonů tohoto výrobce, konečně dočkali aktualizace na verzi Android 2.3.4 Gingerbread. Je pravda, že jako majitel brandovaného telefonu jsem se zpožděním počítal, ale přece jen, těch oficiálních vyhlašovaných termínů bylo už trochu moc. Verze 2.2.2 Froyo pracovala více než spolehlivě a ve svém Optimus Blackovi P 970 jsem nezaznamenal téměř žádné zásadní problémy. Systém jsem považoval i za dostatečně odladěný a stabilní. Gingerbread (perník), přináší několik novinek a drobných vylepšení. Z těch nejviditelnějších jsou to 4 nové aplikace (většinou zaměřené na službu Google+) a lepší podpora některých multimediálních formátů (osobně mám ověřenou lepší podporu formátu *.wmv). Výrobce slibuje zvýšení výdrže na jedno nabití baterie. To zatím nemohu zcela posoudit. Co však nelze přehlédnout, je rychlejší pohasínání systémových podsvícených kláves, ve spodní části přístroje. Snad se úspora energie baterie nebude odvíjet jen podle tohoto vylepšení, jakkoliv je diskutabilní. Dá se na to zvyknout, ale neinformovaný uživatel, může být nepříjmeně překvapený faktem, že po klávesách šátrá víceméně po hmatu. Celkový dojem je příznivý, i aktualizace samotná byla naprosto bezproblémová. Během ní je sice uživatel varován, že přijde o uživatelská data a aplikace z Marketu, ale nic takového se v reálu neděje a všechno zůstane zachované. Po necelých 10 minutách je telefon aktualizovaný. Subjektivně je nový systém svižnější a jádro zřejmě mnohem lépe hospodaří se systémovými prostředky. Na léto je předběžně přislíbená aktualizace na Ice Cream Sandwich, ale kdo ví, jaký bude nakonec vývoj. Novinek se na trhy tlačí neuvěřitelné množství a podpora starších modelů tak zůstává zatím v rovině spekulací.

J.J. a M.F.

Nedá mi to, abych se nezmínil o dvou oslavencích. Oba jsou velmi známí, oba se prosadili za mořem v USA. Ten první slaví 40 let, druhý rovnou 80. Populární "Džej Džej" Jaromír Jágr a neméně populární Miloš Forman. Měl jsem na oba vlastně velké štěstí. Zažil jsem je přímo při vrcholech jejich kariéry. Na Jágra mám opravdu zajímavou vzpomínku. Viděl jsem ho v jeho úplně prvním ligovém zápase. Sám na něj kdysi vzpomínal. V tehdejším Gottwaldově jsme stáli na tribuně a jen němě zírali, jak nějaký dorostenec s košíkem na obličeji, proháněl naše obránce. Už tehdy byl u mantinelu absolutně nepřekonatelný. Doslova si vodil naše hráče. "Jágr, kdo to je Jágr?", musím se ještě teď smát kamarádovým slovům. Už víme úplně přesně, kdo je Jágr. Nejen podle mě, asi nejlepší hráč ledního hokeje. Pro mě osobně překonal i Gretzkého nebo Lemiuxe. Možná ne čistě statisticky, ale celou kariérou ano. A to ještě nekončí. Podívám-li se na jeho současné působení v NHL, nevypadá to, že by chtěl nebo musel končit. Pravda, bylo i období, kdy jsem Jágra nemusel. Některá jeho vyjádření, nebo výkony nevýkony v reprezentaci, mě rozhodně nepřesvědčily. Zlomilo se to Naganem a pozdějšími úspěchy na různých turnajích. Jágrův význam pro reprezentaci se stal obrovským a jeho hra gradovala. Pokud by se vyhlašoval mistr světa ve hře u mantinelu, kraloval by Jágr mnoho let. Je v ní nejlepší, lepšího neznám. Samozřejmě mě zasáhly i filmy Miloše Formana. I když jsem jeho tvorbu ze zlaté éry let šedesátých mohl sledovat až později. Pokud vezmu filmy, které natočil již v Americe, nevím snad o jediném, který by se dal označit za slabý. Je pravda, že Ragtime nebo Takking Off nedosáhly velkého ohlasu, ale slabé rozhodně nejsou. A pak už jsou jen samé pecky. Přelet nad Kukaččím hnízdem, Vlasy, Valmont, Amadeus, Muž na Měsíci, Lid versus Larry Flint nebo Goyovy přízraky. Zajímavostí jistě je, že kritika nejvíce ztrhala film Valmont, Forman chtěl pak s filmováním dokonce úplně skončit. Velmi zajímavý je pak jeho příspěvek do dokumentárního filmu Viděno osmi, o letních Olympijských hrách v Mnichově 1972. Dva Češi, kteří zanechali ve světě velmi významnou stopu. Sám jsem zvědavý, jestli se můžeme i do budoucna těšit na podobně výrazné osobnosti.

Přituhuje

Přituhuje na všech frontách. Začalo to počasím, které definitivně ztratilo rozum a donutilo mě vytáhnout péřovou bundu, která se uplatní jen při teplotách -15 stupňů a horších. Vypadám v ní skoro jako panáček Michellin. Rozhodně se v ní podobně cítím. Prostě mrzne a nevypadá to, že by mělo přestat. Sněhu není a tak si užíváme holomrazy. Na internetu začalo přituhovat také. Kromě několika diskutabilních norem, které hrozí do legislativní praxe zavádět takové perly, jako notebooky a jiná elektronická zařízení kontrolovaná na letištích z hlediska možného porušení autorských práv, došlo také k zatčení šéfa jednoho z největších sdílecích serverů Megaupload. Server následně začal prudce omezovat svůj provoz. Jeho právníci sice dosáhli odkladu rozhodnutí, ale přesto se data uživatelů postupně mažou. Osobně jsem byl po nájezdu na torrentové sítě a nejznámější z nich The Pirate Bay přesvědčený, že velmi brzy se někdo pustí i do služeb typu Megaupload, RapidShare, Filesonic apod.. Ta doba je tady. Zatím tak vede vydavatelská a distributorská lobby, která ze svých nemalých zisků z minulosti dokáže jistě na příslušných místech vhodně přitlačit. Sám autorská práva samozřejmě uznávám a nejsem příznivcem jejich porušování. Jen si myslím, že digitální obsah se bude šířit mnohými jinými cestičkami, než jsme byli doposud zvyklí. V tomto případě je legislativa zase nemalý krok za běžnou praxí. Ať autoři mají mnohem větší příjem ze svého díla, než je tomu dnes, kdy se při distribuci musí cestou nakrmit mnohé pijavice, aby na chudáka autora ve finále zbylo necelých 15-20% z celkové ceny. Kromě toho, že by to přineslo prospěch autorům, dostaly by se ceny autorských děl (DVD,CD, BluRay, knihy, atd.) na takovou úroveň, kdy se budou prodávat v mnohem masivnějším měřítku. Příkladem mohou být levné DVD edice na stáncích prodejců tisku. Jednou z cest, jak se vypořádat jednou pro vždy z konfliktem mezi autory a "piráty", je zvážit zavedení paušální platby autorům, v rámci platby za připojení k internetu. Ať si pak autoři sestaví vlastní profesní nebo ochranné organizace, které se budou účastnit na kontrole a distribuci plateb za autorsky chráněná díla. Mnoho jiných cest, které by nejen celý proces zprůhlednily a zjednodušily, ale hlavně přiblížily realitě, stejně není, nebo je aspoň nevidím. Zatím jsme ve fázi přituhování. Uvidíme, co přinese fáze tání ledů.

Dos Piornais

Obdržel jsem mail, který ve mě vyvolal vzpomínky. A jak už to bývá v prostředí internetu, člověk často najde odkazy, se kterými původně ani nepočítal. V mailu bylo video s názvem "Prima cyklostezka" a byla na něm vidět parta dobrodruhů, kteří na trekových kolech balancovali na neuvěřitelně úzkém chodníčku, nad pořádnou roklí. Vlevo skála, pak úzká římsa a dole pořádně příkrý sráz. Kromě obdivu takového výkonu, jsem si vzpomněl na výkony naše vlastní. V podobném prostředí jsme se pohybovali na Madeiře, kdy turistické cesty podél vodních kanálů, tzv.levad, vedly mnohokrát opravdu dramatickým terénem. Městská levada Dos Piornais si mohla říkat městská jen zpočátku, kdy jsme se na ni napojili přímo ve Funchalu. Přesněji, šli jsme proti proudu levady z konce na začátek, protože funkce levad je, přivádět vodu z hor do města. Dos Piornais se, jak je vidět na fotografiích skrývajících se pod odkazem, velmi brzy od Funchalu odklání a stáčí se nad údolím Soccoridos více na sever do vnitrozemí. Po opuštění banánových plantáží se cesta začala dramatizovat. Kromě průlezů ve skalách se objevovaly úseky, kdy zábradlí mizelo a bylo nahrazeno jen pár sloupky s kusem drátu, nebo případně chybělo úplně. V jednom takovém úseku jsme seděli s nohami volně visícími do údolí a přemítali co dál. Návrat stejnou cestou byl vyloučený, evakuace vrtulníkem byl jen vtip a proto jsme se museli sebrat a pokračovat. Nejvíce nebezpečný úsek byl naštěstí uzamčený zrezivělou brankou, se kterou jsem mohl jen bezmocně cloumat. Kousek zpátky bylo naštěstí schodiště až do údolí, ale o tom, že Dos Pironais není žádná selanka, jsem nepochyboval. Jak se lze dočíst v tomto článku došlo na Dos Piornais 5.1.2012 k tragédii. Dvě starší dánské turistky zde zahynuly. Text je sice v portugalštině, ale "duas turistas" a "morte" jsou myslím jasné každému. Našla se u nich voda a müsli tyčinky. S naprosto stejnou výbavou jsme těmito místy kráčeli i my. A tak jsem se ve vzpomínkách vrátil do míst, která mi byla velmi milá přírodními krásami. A také do míst, která jsou tak krásná, až jsou nebezpečná. Dos Piornais je zážitek na celý život. A tak jsem se od prima cyklostezky dostal přes fotky levady až k článku o mrtvých turistkách z Dánska. O to se nejde nepodělit.

Kaluže

Už abych zase skákal přes kaluže. Zatím na to musím ještě zapomenout. Minimálně do doby, než doléčím vánoční zranění ze sklepa. Ortéza už se stala součástí mé nohy, především kotníku. Pro mě volno je trest. Je to období, kdy mohu přijít k úhoně. Svíčky na vánoční stromek jsme stejně dodnes nenašli a tak záhada trvá. Zřejmě se ztratily při stěhování, nebo jsou někde velmi dobře schované, protože je jistě někdo uložil "až dozadu" s tím, že celý rok nebudou potřeba. Nebyly. Až nadešel den štědrovečerní a má cesta do sklepa. Už asi nikdy nevysvětlím, proč jsem nejel výtahem. To by se mi nic nestalo. Zřejmě jsem se cítil mlád a plný sil. Jen ty schody ve tmě pro mě neměly dostatek pochopení. Volno jsem si tak prodloužil. Dovolená před svátky + svátky + nemocenská = nakonec více než měsíc volna. Abych se z toho ještě vzpamatoval a dostal se do tempa... Je však třeba vidět i pozitiva. Např., že kotník není zlomený a že v tomto týdnu kontrola naznačí jak dál. Proto jsem do nového roku 2012 vstoupil kulhajíce na jednu nohu. Má to být rok, kdy končí tento svět, v podobě jak ho známe. Optimisté předpokládají nějakou zásadní změnu, pesimisté sympatizující se starou Mayskou kulturou očekávají konec definitivní, no a my realisté víme naprosto přesně, že se 21.12.2012 nestane vůbec nic, snad jedině, že by někdo kdo se cítí velmi mlád šel potmě do sklepa. A tam.... tam ho bude čekat přesně jen odměna za to, jak bude našlapovat. A proto našlapujme v novém roce vždy tak, abychom se dočkali svého konce dřív, než konce celého světa.

Androš

Stal se ze mě pravověrný androš. Toto slovo něco znamenalo v minulém režimu a zdá se mi, že by mohlo něco znamenat zase. Androš - to byl především příznivec undergroundu. Má však slovo underground (v překladu doslova "podzemní") význam v nové svobodné době? Asi ne tak velký, ale mohlo by mít. Platí, že underground se používal ve vztahu ke kultuře. A tak byli undergroundoví hudebníci, spisovatelé, herci. Dnes bych slovem "androš" označil každého uživatele mobilního operačního systému Android. Ne kvůli nějaké podzemní činnosti, ale protože se mi to zdá jako dobrý nápad. A přiznejme si, Android je dobrý nápad. Až tak dobrý, že jsem se zařadil do "kolektivu" 200 miliónu uživatelů s aktivovaným zařízením s Androidem. My androši jsme svázáni s Googlem. Android je jeho dílem. Stejně tak, jako tento blog například. A další webové i mobilní služby, aplikace, systémy. Strýček Google je všude. Používáme jeho vyhledávač, mail, webový prostor nebo galerii. Tak proč bychom nemohli ve velkém využívat jeho mobilní platformu? My androši máme svůj market, kde je 60% veškerého obsahu úplně zdarma a zbylých 40% za přijatelné mikroplatební částky. Android vychází z operačního systému Linux a z filozofie open source projektů. Zatímco Apple a jeho systém iOS, nebo Microsoft a jeho Windows phone, jsou tu jako mnohem více komerční platformy. Každá z nich má svoje výhody i nevýhody a zázemí velmi silných technologických firem. V současné době sice Windows phone stojí trochu stranou zájmu uživatelů, ale raketově roste a po spojení s Nokií ještě určitě nepadlo poslední slovo. V čem je Android mobilním undergroundem nejvíce? Obrovským potenciálem open source vývojářů. Širokou podporou ze strany výrobců chytrých telefonů. Celkovým pojetím a provázaností se službami Googlu, na které je většina uživatelů zvyklá z PC a prostředí internetu. Kdybych se měl vrátit k hudbě, přirovnal bych Apple k technu a jiným moderním "disco" stylům, Windows phone ke střednímu proudu a na Android tím pádem zbývá opravdový underground. Jsem prostě androš.