Sopky

Přesně v den, kdy jsme zaplatili dovolenou v sicilské Taormině, která leží přímo na úpatí sopky Etny, začala tato chrlit. Dokonce dosáhla uzavření letiště v Catanii. Po čase se Etna celkem uklidnila. Nahradila ji však největší islandská sopka, která si takto mohutně zachrlila poprvé od roku 1873. Asi mě někdo zkouší. Loni před Ischií pro změnu chrlila ta islandská Ejakulát-něco a chvilkama se nelétalo nad Evropou vůbec. Kromě těchto sopečných radovánek se blíží i stávka železničářů a jak jsem se včera dočetl, i provozu MHD ve větších městech, volně přeloženo - v Praze. Dostanem se vůbec na Ruzyň? Odletíme? Přistaneme? Kdo ví... Cestování je prý dobrodružství. No jak se to vezme. Říkám si, jestli nakonec nebude sopka ze mě. Dokázal bych myslím soptit docela dost. Takoví železničáři, ti podle mě totiž ze stávky nevyjdou, jak je rok dlouhý. Jak si ale jinak vysvětlit třeba skutečnost, že vlak z Prahy k nám na "šílenou periferii" jede v 19:17 a ten další až v 0:11? To je přeci stávka jako hrom! Půl dne přece nic nejede... Takže já už soptím. A bez popílku.

PETky

PETky s pivem. To jsme byli nedávno nakupovat a mé žíznívé oko spočinulo na PET láhvi s pivem. Pivovary se v jejich nabídce začaly předhánět. Tak jsem to zkusil. A pak pochopil. Celý marketingový trik je založený na tom, že pivo v otevřené PET umístěné v lednici, je stále podrobováno přemítání, zda náhodou nezvětrává. A tak mu musí býti od toho zvětrávání pomoženo, přeněji, musí být zachráněno před zvětráním. Tak jsem zachraňoval a za asi 4 dny takto zachránil celkem 5 PET láhví. Což je mnohonásobek obvyklé spotřeby. No ale nekupte to, když je to tak výhodné, že?

Salaš

Tak jsme se konečně usalašili na novém. Po pravdě, zatím si zvykám. Jako bych byl na návštěvě, která je ale zajímavá tím, že objekt "návštěvy", byl (a je) průběžně vylepšován a zvelebován. Samozřejmě vím, že jde o nikdy nekončící proces. Ale už teď na začátku jsme nasadili obrovské tempo. A tak je uděláno vše podstatné. Salaš k usalašení začíná vypadat k světu. Zařekl jsem se, že bačovat na tomto místě budu až do úplného konce. Představa dalšího možného přesunu mě totiž dostatečně děsí. Při stěhování se přehazovalo a přenášelo tolik "krámů" o jejichž "potřebnosti" jsem neměl nejmešího tušení, až z toho šla hlava kolem. Je neuvěřitelné, co jinak vcelku racionální lidé dokážou nahromadit. A toho odpadu ! Až jsem se styděl, že poplatek odváděný obci není snad ani dostatečný. Teď je už vše na svém místě, odpad několikrát vyvezen, nepotřebné potřebnosti uloženy. Budou se dotahovat detailíky. V nich bývá častokrát nakonec krása. Dokonce to vypadá, že bude i čas na psaní. Jak blogu osobního, tak toho na iDnes. Ze salaše se bude psát dobře. Ještě to bude chtít pohodlnější židli k PC, křeslo do obyváku, ložnici, další nábytek, novou TV, květiny, vybavení lodžií.... může být vlastně salaš někdy úplně dokonalá?

O(n)linek

Jsem O(n)linek. Právě teď a jen na chvíli. Jinak jsem O(ff)linek jako vyšitý. Jak k tomu došlo? Jednoduše. Přišel takový pán a přestěhoval mi signál. Kdyby tak rychle proběhlo i stěhování dalšího materiálu, byl bych nadšený. Takto zatím balíme vše do krabic a věříme, že až přijde na vybalování, najdeme vše co jsme zabalili. Znamená to, že stěhování se blíží. Jen ten bordel na "stavbě" se zatím tváří, že ho budeme uklízet ještě tak měsíc. Být O(ff)linek má i výhody. Kromě toho, že se člověk o dost míň stresuje daňovými změnami, japonským zemětřesením a tsunami, vybuchující jadernou elektrárnou a humanitárním bombardováním Libye, začte se občas do nějaké knížky. A to se mi podařilo v případě povídek Stephena Kinga. Jsou opravdu děsivé, jako třeba Trávníkář nebo Noční směna a taky Šroťák. A tak věřím, že až všechno bude za námi, nebudu muset napsat podobnou povídku, s prostým názvem Stěhování.

Doba

Doba je šílená. Právě teď, momentálně, pořád. To jsou jenom smlouvy, potvrzení, ověření, kvitance, vklady, výběry, platby, objednávky, telefonáty, papíry a papíry. Ale taky kachličky, dveře, zástěny, vany, dlažby, linky, stěny, postele, matrace, rošty, barvy, krby, omítky, zásuvky, světla, záclony, vypínače, schránky, elektroměry, přepisy, telefony, zvonky, koberce, podlahy, PVC, lišty... Hlava mi už občas vynechává. A tak nepíšu blog, protože pořád zkoumám, hodnotím, vyhledávám, probírám, vyměňuji, posílám, prohlížím, objednávám, platím, přenáším, zapojuji, opravuji, strhávám abych nasazoval, domlouvám, kontaktuji, uklízím, nasazuji... Prostě doba je šílená a já začínám být neméně tak. Už se těším na jaro, teplo, zeleň, přírodu, klid, les. A klidnější dobu. Abych zase mohl psát blog. Aspoň občas.

Velbloudi

Myslel jsem, že v dnešní době přece nemůžu vidět maníka na velbloudovi, jak jede útokem proti nějakému davu. Ale viděl jsem. A tak přemýšlím, proč jsem si to vlastně myslel. Asi proto, že v době různých moderních technických vychytávek a zbraní všeho druhu, by mě nenapadlo používat to dvouhrbé zvíře jako bojový prostředek. Bylo to sice jen v TV, takže ani ne třetinový zážitek, ale tentokát jsem rád, že reál je dostatečně daleko. Ty záběry z egyptských ulic totiž nevěští nic moc dobrého. A pohled na řítícího se útočníka na velbloudovi, mně obyčejnému středoevropanovi, mohl připomenout snad jen film Lawrence z Arábie. Když vidím ulice Káhiry, plné barikád, tanků a teď ještě velbloudů, nevím přesně, co si o tom myslet. Radovat se ze skutečnosti, že se snad i arabské státy začínají zvolna demokratizovat (Egypt, Tunisko, Jemen), nebo být pořádně vystreslý z možných dopadů na chod celého světa? Zatím mám jen trochu srandu z velbloudů. Ale jak dlouho mi to vydrží?