Léto - Kapitola III.

Valtice a okolí. Další vydařený výlet. Ve Valticích nejsem poprvé, tentokrát se vydávám opačným směrem než obvykle. Šlapu si po typické písčité půdě a u cesty sleduji "stánek" se zeleninou a ovocem, úplně bez obsluhy. Rajčata, papriky, hrozny, jablka...to vše je tady jen tak volně nasáčkované a označené symbolickou cenovkou. Naposledy jsem něco podobného viděl na Madeiře. Pomalu se dostávám k zámečku Rendez - vous, nebo také Dianinu chrámu. Je to romantický empírový zámek, zasvěcený bohyni lovu. Neváhám a fotím několik myslím celkem povedených záběrů. Pokračuji k nedalekému rybníku. Později kolem cesty pozoruji množství vykáceného a vzorně vyrovnaného dřeva. I zde bojují s kůrovcem, jak se dozvídám z informační tabulky. Ale to jsem už u novogotické kaple sv.Huberta. Kolem mě sviští mnoho cyklistů a koloběžkářů. Musím říct, že prudce roste obliba elektro kol a je to zde vidět. Tato kola vydávají podle typu zvláštní svištivý zvuk při jízdě. Po cestě se za mnou opět jeden takový podobný ozve. Ale když se kolem mě pak peloton prožene, vidím, že si to jen nějaké dítě na tažném vozíku broukalo na cestu. Tak vida, stále jezdí i klasici. Nejdéle se zdržím u chrámu Tří Grácií. Jde o klasicistní letohrádek, s antickým sousoším. Opodál nacházím vhodný pařez a tak doplňuji energii na další cestu. Bylo to prozíravé. Za chvíli jsem u empírového statku Nový dvůr, s typickou kruhovou rotundou. Možná bych si zde dal i pivo, kdybych měl čas. Ale musím polykat další kilometry. To už jsem u Lednických rybníků. Kolem dřevěné vyhlídky mířím k Apollonovu chrámu. Jenomže se dostávám do ještě většího časového presu. Ach to fotografování, které mě zdrželo víc, než jsem myslel. Nakonec to až ke chrámu nestíhám a otáčím se na zpáteční pochod, vlastně další trysk. Až se chvilkami divím, kde se to ve mě zase vzalo. Tempo držím po celé naučné stezce, která se táhne kolem Lednického rybníka. Pak si musím trochu pomoct aplikací Mapy.cz a zkracuji si cestu zpátky do Valtic. Kvůli tomu neuvidím Rybniční, ani Hraniční zámek, ale to se nedá nic dělat. Aspoň budu mít další motivaci, se do těchto krásných míst vrátit. Pak už jenom přesun na vlak a hurá zase domů. Tam zpracuji fotky a budu spřádat plány na hlavní část dovolené v Praze a jejím okolí. Ale o tom zase až v dalších kapitolách.

Léto - Kapitola II.

A jedeme dál, ve vzpomínkách na výlety a jiné letní radovánky. Po pár dnech volna a zařizování všech nezbytností typu odhad odhadu, vypravil jsem se směr lesy, hory, vody a stráně. No to jsem si zase naběhl. Vizovicko je moje oblíbená destinace, takže jsem ho nemohl vynechat. Cesta z Vizovic na Lhotsko, byla jenom malou předzvěstí věcí příštích. Stoupání z vesnice loukou až k lesu, bylo ještě nadějné. Viditelný okraj lesa, dával totiž pocit horizontu. Bohužel zůstalo jen u naděje, takže jsem se dále drápal lesem směrem na Suchý vrch. Pravda, v lese bylo opravdu krásné ticho a ani méďa nebyl zrovna na obchůzce. Takže jsem jen tak občas kontroloval temný prostor mezi stromy. Konečně rozcestí na Klášťov, nejvyšší vrchol Vizovických vrchů. Sorry, ale příště. Zatím jsem se spokojil s odbočkou ke kapli Sv. Františka. Zajímavé místo. A pak už zpátky a pozvolný sestup pod rozhlednu Doubravu. Cestou fotím houby, různých barev a tvarů. Někteří fanoušci by je možná i sbírali. Já zachovávám přírodu, v její původní konfiguraci. Mnohé krásné lesní místa se snažím fotit, ale vím jistě, že je ten obraz a vjem stejně nepřenositelný. Takže se i klasicky kochám. Dokochal jsem se až ke Chladným studním. A tady vidím, že mě tlačí čas, protože vlak nepočká. Spočítal jsem si rychle, že na nádraží mi chybí 7 km. Mám na ně 1h a 10 min. Průměrné tempo turistické chůze, jsou asi 4 km/1 h. To dám, říkám si a vyrážím. Ano, dal jsem to. Ale příště už bych se do podobného dostihu nepřihlásil. Nejsem nejmladší koník. No a cesta vlakem je taky veselá. Na nás propocené zoufalce, fičí klimatizace na asi 17 stupňů. Dávám si provokativně bundu a přetahuji kapuci přes hlavu. Lidé za okny pozorují podivína ve vlaku. Tak hurá, jsem doma. Ještě zpracovat fotky a zahájit přípravu na další výpravu. Ale o ní až v další kapitole. 

Léto - Kapitola I.

Trochu jsem se v poslední době zahltil. Léto, dovolená, výlety, události. Takže na psaní nebylo tolik času, kolik bych potřeboval. A jak to teď zpětně všechno zpracovat? Kde začít? Co třeba výletem na Hanou a její nejvyšší vrchol Velký Kosíř? To vám bylo tak....Jednoho krásného víkendu, má sličná energická průvodkyně naplánovala cestu na kopec. Kam taky jinam sebou táhnout dědka, který na bývalou formu už jenom vzpomíná a o energii sice slyšel, ale spíš ji jen vysává ze svého okolí? Začali jsme u zámku v Náměšti na Hané. Kolem keltské svatyně a památníku Sv.Čecha, jsme cestou nemohli vynechat ani barokní sýpku v Ludéřově. Na Velkém Kosíři pak voněly opékané špekáčky do daleka, ale protože jsme tam nebyli za gastro turistikou, vystoupali jsme na místní rozhlednu. Držel jsem se u středu konstrukce a křečovitě svíral pevné trámy. Odměnou mi byly opravdu fantastické výhledy, které bych na Hané snad ani nečekal. Sestup do údolí byl dílem okamžiku. Pohodový zámecký park v obci Čechy pod Kosířem, pak zaslouženou relaxační zónou. Místní zámek mě překvapil svou rozlehlostí a zachovalostí. Celý areál s rybníkem, dračí jeskyní a Červenou věží, nabídl tolik atrakcí, že jsem si připadal jako někde ve velkém světě. Zmínit musím i místní oranžerii, posezení v kavárně a také filmovou expozici Jana a Zdeňka Svěrákových, na kterou bohužel nezbyl čas. A to se ještě nabízelo Muzeum kočárů a Hasičské muzeum. Takže jestli někdy budete mít cestu, určitě se zde, kousek od Prostějova stavte. A tím má dobrodružná dovolená teprve začíná! Pokračování najdete v příštích kapitolách.

Za Milošem na Hrad!

Dnes o dalším krásném výletu, tentokrát po nejbližším okolí. To by člověk nevěřil, ale i v našem funkcionalistickém, průmyslovém a moderním městě, máme opravdový hrad. A hlídá ho rytíř Miloš. Nedělní Red Brick City, se právě probouzí do opravdu dusného rána. Byla to předzvěst odpoledních bouřek, ale zatím nastal čas vyrazit do lesů. Humor mi slábne hned na začátku, protože moje nejskvělejší průvodkyně vybrala trasu "nahoru sjezdovkou." Ano, to je přece jasné, že když je někde poblíž lyžařský svah, je třeba ho hned zdolat výstupem. Tak hurá. V dolní části ještě žertujeme a pozorujeme cyklistický závod a  asi v půlce žasneme nad mladíkem, který obepnutý sport-testerem, běhá (ano opravdu běhá) sjezdovkou tam a zpátky. Tak každý máme nějakého toho koníčka, že... Těsně pod vrcholem mě opouštějí síly,  ale rozestoupí se mé mžitky a užívám si krásný výhled na protější hustě osídlený kopec. V lese pak nacházíme až kultovní místo, se skálou a ohništěm. Že by zde probíhaly tajemné rituály? Na rozcestí se rozhodujeme, zda odbočit k hradu. O tom žádná, když už jsme tady. Zlínský hrad je opravdu skvělé místo. Jen prosím nečekejte zrovna padací most, pevné hradby a vysokou nedobytnou věž. V každém případě je hlídán rytířem Milošem, takže následuje společné selfie. Tajemná kráska, Miloš a já. Sluší nám to, až nečekaně. Pokračujeme v krasojízdě na hřbitov, kde zapálíme svíčku a rozjímáme. Tlustou horu nemůžeme minout, přemýšlím, jak jí budu říkat na Instagramu. Vymyslel jsem zatím Fat Mountain. Vysílači ale říkám česky Obr na rezavých nohou, protože prorezavělost podstavce mě až zaskočila. Sestupujeme do údolí, dokonce nabereme trochu dech u Stezky draví. Jak stylové! A to už nás vítají horké městské bulváry. Setmělo se nám nad hlavou, jen v našich srdcích je plno zářivého světla. Zastavíme se u pomníku Baťů, kde se snažíme odhalit smysl happeningu. Celý podstavec je totiž posetý mnoha páry bot, různých velikostí a typů. Všechny jsou v podstatě vzorně vyrovnané. Spojení Baťové a boty...Nejsem sice asi nejostřejší tužka v šuplíku, ale něco mi to říká. Výstavu Po stopách Hanzelky a Zikmunda si samozřejmě nemůžeme také nechat ujít. Odměna v Bistrotéce Valachy je nakonec sladká. Utekli jsme větru dešti, nezmokli jsme a jsme tady. U sumce a krému z pastiňáku, perličky a dalších zajímavých pochutin, hodnotíme výlet a zážitky. Bylo to jako vždy úžasné a těším se moc na příště!   

Good Luck, Mr.Gorsky!

Jsou historky, které mi přijdou neuvěřitelné. Ale jsou prostě kouzelné. A jak se říká, pravda je jen pro lidi bez fantazie. Když teď vzpomínáme na padesátileté výročí vstupu prvního člověka na povrch Měsíce, musím jednu takovou, těžko ověřitelnou historku připomenout. Kromě běžné komunikace s řídícím střediskem v Houstonu a slavné věty o malém kroku pro člověka, ale velkém skoku pro lidstvo, pronesl totiž astronaut Neil Armstrong jednu záhadnou větu, o jejímž významu se roky jenom spekulovalo. "Good Luck, Mr.Gorsky!" Hodně štěstí, pane Gorsky! Mnoho novinářů, ale také lidí z NASA se domnívalo, že vzkaz je určený buď některému z amerických kolegů, nebo neznámému ruskému vesmírnému rivalovi. Žádného tohoto jména, ale nikdy nenašli. Až po dlouhých 26 letech, se někdo odvážil Armstronga na tento záhadný vzdálený pozdrav znovu zeptat. A dočkal se kouzelného vysvětlení. V té době byl již skutečný pan Gorsky po smrti a tak nic nebránilo malému odhalení. Když byl Neil Armstrong malý chlapec, hrával s kamarádem baseball na zahradě. Jednou po nepovedeném odpalu, šel pro míček k sousedům na zahradu. A tam nechtě vyslechl z otevřeného okna ložnice dialog. Paní Gorská zrovna křičela na svého manžela: "Orální sex? Tak ty chceš orální sex? Ty budeš mít orální sex, až bude sousedovic kluk chodit po povrchu Měsíce!" Takže Good Luck, Mr. Gorsky....! 

Pietra

Kaštanové pivo? Z Korsiky? Ano, mám ho doma v lednici! Ale zpátky na začátek.  To se nejdřív plánuje výlet do Brna, protože tam o víkendu čeká krásný kostel i s komentovanou prohlídkou. Ale protože zdraví zrovna neslouží a předpověď počasí slibuje trvalý déšť, je najednou z Brna okolí Zlína. A kam jinam vyrazit, než na kopec. A pak za sladkou odměnou, do Domácího bistra Kudlov - dálnice.  Mimochodem, nepodceňovat tento "lesní" gastronomický koutek. Jak je vidno z odkazu, Tripadvisor jej řadí mezi TOP zlínské "restaurace." Po chvilce odpočinku a několika SMS s kamarádem, o situaci na vídeňském letišti při cestě na Rhodos, zahajujeme sestup do údolí. Počasí, snad aby nám ukázalo to nejlepší ze svého repertoáru, předvádí neuvěřitelné kousky. A tak prší a naplno svítí slunce. Těším se na duhu, jako malý kluk. Ale nedočkám se. Kráčíme cestou, po které chodíval T.G.M. To se ale dozvídáme až dole na náměstí. Postupně jdeme přes bývalý hřbitov a kolem přehrady, na které je loď a v ní restaurace s  názvem "Café Bárka". Když pak jdeme Sadovou ulicí, hlásím že si připadám skoro jako v Praze na Vinohradech. Ve výkladu obhlížíme krásné šaty, abychom vzápětí zapadli do Potrefené husy. Tam probereme všechno možné, od Korsiky, přes Kolumbii a trip po Jižní Americe, až po Sedmilhářky. Přes knihkupectví ve Zlatém jablku, jsme najednou u informačních panelů na náměstí, kde studujeme, jak toto centrum Zlína vypadalo v roce 1918. Snad že jsem byl tak hodný, dostávám na cestu kaštanové pivo z velkého výletu na Korsiku a k tomu si stylově vezu mátový čaj z Oxalisu. Vypadám, jako bych vyhrál v tombole. Ale je to jen klam, zatím jsem vyhrál jen velmi příjemné odpoledne, v super společnosti. A pro zvídavé. Den jsem neprožil s žádnou Pietrou. Tak se totiž jen jmenuje ono kaštanové pivo. A jak každý vidí, cesta k němu byla složitá, poučná, obohacující. Ale opravdu zajímavá!