Měsíční muž

Včera jsem potkal Měsíčního muže. Jen tak a cestou z práce. Byl poměrně mladý, ale zdálo se, že ve vztahu k Měsíci zkušený. Seděl si v tureckém sedu na zemi, ruce dlaněmi vzhůru na kolenou, opřený o zábradlí na nadjezdu, směrem od naší firmy. Ne, nevypadal opile, ani bláznivě. Dokonce ani nežebral, jak by napovídala jeho póza. Podle mě jednoznačně vzýval Měsíc. Nebo Měsíc vzýval jeho? Včera se to těžko poznávalo. Měsíční kotouč se trochu schovával za mraky a přestože zářil svým bledým svitem, byl vidět jen rozmazaně. Pohlédl jsem mladíkovi do tváře. To vzájemné napojení s Měsícem se nedalo přehlédnout. Nechtěl jsem rušit hloupou otázkou, nebo starostí o možnou pomoc. Bledá tvář vypadala oduševněle a naprosto vyrovnaně. A tak jsem se zamyslel, jestli bych i já dokázal být na chvíli Měsíčním mužem. Myslím si, že ne. Chybí mi ta vyrovnanost. 

Medvěd a dáma v rudém

Někdy vám jde najednou o život, ani nevíte jak. V sobotu jsem měl opakované velké štěstí. Unikl jsem smrti hladem, žízní, úžehem a vyčerpáním, ale také rozsápáním medvědem. Zachránila mě dáma v rudém. To ona nakonec souhlasila, že výlet do Jeseníků by byl o život, to ona mě vzala raději na pivo a vymluvila mi Moravskou Saharu u Bzence. Jsou místa, kde bych s méďou fakt nepočítal. Ale jak jsem se dočetl, právě u Bzence fotopast nedávno medvěda zachytila. Ten se dále asi přesunul směrem lužní lesy u Břeclavi. Není to až tak dávno, kdy jsem sám Saharou procházel. A úplně přesně si vzpomínám, jak jsem se cítil skvěle a bezpečně. Říkal jsem si, že mohu potkat možná Ťuhýka nebo Kukačku. No a vidíte. Medvěd. Přitom je v oblasti vojenská střelnice a ozývala se z ní poměrně hustá střelba. Mám vymyšlené další trasy v této zóně. Ale teď... Budu trochu váhat. Řeknu vám, ty místní borovice jsou sice vysoké, ale zdálo se, že se na ně poměrně špatně šplhá. Jedno je jisté. Bez dámy v rudých šatech, raději sám už nikdy nikam nepůjdu. Nosí mi štěstí.

Lumíci a tuňáci

Doposud jsem myslel, že lumíci jsou malí hlodavci. Ale znejistěl mě prezident zvaný Senil, podle kterého jsou lumíci dílem motýli (nebo motýle?) a dílem brouci (nebo brouce?), kteří páchají hromadné sebevraždy skokem do moře. Je vidět, že mýtus o sebevraždách těchto zvířátek, dorazil až na Hrad. Nevím, co tam slyšeli o tuňácích. Ale já o nich vím, že dokážou plavat rychlostí až 60 km/h. To je slušný rachot. Ale ne dost slušný na to, aby dokázali uniknout intenzivnímu rybolovu. A tak jejich počet rychle klesá a kolonie se nestačí obnovovat přirozenou cestou. I moje generace tak prý může zažít, že tuňáci nebudou vůbec, nebo budou velmi drazí. Třeba nebudou ani motýle. Jak jsou na tom lumíci netuším. Možná přežijou, když si je i hlava státu plete s motýlem a broukem. A mluvčí mlčí. Zrovna v takové kritické chvíli. Lumíci na Hrad! 

Tenisové míčky

Tenisové míčky, nebo taky tenisáky, jsou o dost větší, než míčky ping-pongové. Musím to zdůraznit, aby si každý dokázal tenisový "míček", vybavit. Německem se prohnala smršť a padaly kroupy, cituji: "velké jako tenisové míčky." Tak tomu říkám nářez! Osobně jsem zažil krupobití, které rozbilo okno. Jednu takovou vražednou kroupu, jsem uchoval příštím generacím v mrazáku. Ale tenisové míčky? Tomu říkám jiný level. Představa, že mě venku drtí smršť krup takové velikosti, je něco jako zážitek z filmů Afreda Hitchcocka. Deštník? K čemu? Pláštěnka? Šílíte? Pomáhá jen betonový bunkr. Těžko říct, jaké s námi má Bůh plány, když nám sype na hlavu tenisáky z ledu. Za co, ptám se? No za co....?

Moskyti

Jako bych je znovu slyšel. Bzzzz...Bzzzz...Bzzzz. Jeden ze zásadních vjemů, které jsem si odnesl z divadelní hry Moskyti.  Tuto "science komedii", anglické autorky Lucy Kirkwood, trochu předcházela pověst o divácích, kteří houfně prchají z divadla. Nemohu potvrdit. Schválně jsem pozoroval i generačně poměrně vzdálené osazenstvo a nezaznamenal jsem houfný úprk. Když ovšem pominu našeho hejtmana, který asi spěchal stavět novou nemocnici. Pravda, hra je svým pojetím spíše pro mladšího diváka, který se orientuje v technologiích, sociálních sítích, fyzice a vědě, ale také ve vztazích. A ona to nakonec vlastně je, především taková vztahová a poměrně dost hořká komedie. Nečekejte však okamžiky, vyvolávající salvy smíchu. Hodně se mi líbila moderní scéna, využití promítání i zvukových kouzel a výkon Marty Bačíkové v roli Jenny. Za sebe bych viděl jako problematickou délku představení, která se včetně přestávky přehoupla mírně přes 3 hodiny. Místo opravdové recenze, kterou asi neumím, bych závěrem předložil citát ze hry. Myslím, že je výstižný: “Bože můj. Láska! Všichni si myslí, že láska je největší síla ve vesmíru a ono to tak není. Největší silou ve vesmíru je silná interakce mezi protonem a neutronem, láska je asi na dvanáctém místě žebříčku, za gravitací a vteřinovým lepidlem...“

Sahara

Prááávě, jsem se vrááátil....ze Sahary. Tedy té Moravské. Oblast známá také jako Váté písky, nacházející se v okolí Bzence. Musím říct, že to označení celkem sedí. Písku je v oblasti opravdu požehnaně. Dalo by se říct, že jsem se do něj bořil. Krásné borovicové lesy jsou ho plné. Původně jsem ale čekal, přece jen vyprahlejší povrch. Docela mě zaskočilo, že v lesích je dostatek velmi svěží zeleně. Cestou jsem potkal několik místních obyvatel. Tak například myšku hryzalku (jak ta jenom prchala!), krtečka (bohužel úplně mrtvého), krásné vážky, ale také králíka nebo kačeny a bažanta. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně mnohem víc zvířátek, než lidí. Přismahnutý jsem kvalitně, možná mi tu Saharu bude i někdo věřit. Ještě se sem určitě vrátím. Takový kousek od domu a tolik krásy a zajímavostí!