Léto - Kapitola IV.

Vzhůru do Prahy. Po čase s LEOšem. Ne, to není můj spolucestující, kamarád, ani doprovod. Nějak se ale do velkoměsta dostat musím a vlak se mi zdá nejlepší. Cesta by byla vážně super, jen kdyby od Pardubic ty děti ve vagonu nehráli kostky, se kterými pravidelně třískají do vlakových stolků. Ale přežil jsem a najednou jsem na svých oblíbených Vinohradech. Mohl bych teď udělat reklamu skvělému hotelu v Americké ulici, v jehož rozlehlém apartmá jsem za přijatelné peníze strávil celý pobyt. Ale raději zmíním blízkou Gröbovku s umělou jeskyní a Gröbeho vilou. Asi mám štěstí, u fontány a jeskyně právě páry mladých lidí zkouší tancovat salsu. Zajímavé místo, s ještě zajímavější atmosférou. Opodál v Havlíčkových sadech konečně pochopím, odkud Vinohrady vzaly své jméno. Kochám se krásným výhledem na město, keře vinné révy a trochu lituji, že Viniční altán se právě opravuje. Park vyzařuje velkou pohodu, lidé zde jen tak odpočívají na dekách, hrají na kytary a zpívají, jiní zase cvičí pro radost z pohybu. Docela jsem se potěšil, objeveným novým místem. Najednou je večer a zítra startuji do nového dne. Stihnu večeři v Prague Beer Museu, kde mají 30 druhů piv. Fakt jsem nezkusil všechny. A máme ráno a plán trasy na dnešní den. Přesun metrem do Dejvic, kde mám možnost vidět nové stanice metra. Na letiště tentokrát nemířím, snad zase někdy. Jedu jen tak tramvají, do Divoké Šárky. Nějaké představy mám, v podstatě čekám 2 - 3 větší šutry. Na místě nestačím zírat! Krásné přírodní místo, v naprosto těsné blízkosti Prahy. Udělám jen pár kroků a najednou jsem ve skalách, kaňonu a podél Šáreckého potoka kráčím směr Nebušická vyhlídka. Na ní najdu dokonalý klid a mohu si vychutnat výhledy a skalní útvary. Vracím se pak dolů do údolí potoka a kolem hostince s dost morbidním názvem Dívčí skok pokračuji v cestě. Mohl bych udělat složitější trasu, ale mám toho ještě hodně, takže se stočím ke Kempu Džbán. Nakonec sejdu až na hráz rybníka Džbán. A v pohodě se vrátím do svého výchozího bodu, k točně tramvají. Pravda, propotil jsem se víc než slušně. Je krásně, ale vedro a dusno. Po chvilkovém navádění se pomocí Mapy.cz jsem ve svém dalším záchytném bodě, v Oboře Hvězda. Zde nemohu vynechat prohlídku Letohrádku Hvězda. Samozřejmě fotím, kudy chodím. Obora je rozlehlá a je tady úplný klid. Pro mě další objev na území Prahy. No a protože nejsem tak daleko od Břevnova, musím vidět známý klášter. Procházím kolem plochodrážního stadionu Na Markétě, využívám místních cyklostezek, po kterých stejně nikdo nejezdí. Navštívím břevnovský hřbitov, s kaplí Sv. Lazara. Pak si poctivě projdu celý areál Břevnovského kláštera, t.j. baziliku Sv. Markéty, pavilon Vojtěška a oranžerii. Tentokrát vše jen z venku, protože vím, že se sem ještě vrátím na konci pobytu. Byl to fakt dlouhý a náročný výlet, Nachodil jsem něco kolem 17 km. Večer jsem plánoval fotbal Slavie - Kluž, v kvalifikaci LM, ale sehnat lístky se mi ani po 1,5h online boje nepodařilo. A tak se přesunu aspoň do centra, kde ve spodní části Václaváku právě začíná srocování fanoušků z Kluže. Oběhnu ještě Staroměstské náměstí, kde se zhnusím pandami, opicemi a Mickey Mousem v nadživotních velikostech. Fotbal vidím nakonec na mobilu, přes hotelovou wifi. Možná jsem svědkem technického zázraku, protože mi celý zápas a kus předzápasového studia, vezmou nakonec jen necelých 30% baterie. Po postupovém výsledku 1:0 se hned lépe usíná. A zítra čekají další atrakce. Tak zase příště.

Léto - Kapitola III.

Valtice a okolí. Další vydařený výlet. Ve Valticích nejsem poprvé, tentokrát se vydávám opačným směrem než obvykle. Šlapu si po typické písčité půdě a u cesty sleduji "stánek" se zeleninou a ovocem, úplně bez obsluhy. Rajčata, papriky, hrozny, jablka...to vše je tady jen tak volně nasáčkované a označené symbolickou cenovkou. Naposledy jsem něco podobného viděl na Madeiře. Pomalu se dostávám k zámečku Rendez - vous, nebo také Dianinu chrámu. Je to romantický empírový zámek, zasvěcený bohyni lovu. Neváhám a fotím několik myslím celkem povedených záběrů. Pokračuji k nedalekému rybníku. Později kolem cesty pozoruji množství vykáceného a vzorně vyrovnaného dřeva. I zde bojují s kůrovcem, jak se dozvídám z informační tabulky. Ale to jsem už u novogotické kaple sv.Huberta. Kolem mě sviští mnoho cyklistů a koloběžkářů. Musím říct, že prudce roste obliba elektro kol a je to zde vidět. Tato kola vydávají podle typu zvláštní svištivý zvuk při jízdě. Po cestě se za mnou opět jeden takový podobný ozve. Ale když se kolem mě pak peloton prožene, vidím, že si to jen nějaké dítě na tažném vozíku broukalo na cestu. Tak vida, stále jezdí i klasici. Nejdéle se zdržím u chrámu Tří Grácií. Jde o klasicistní letohrádek, s antickým sousoším. Opodál nacházím vhodný pařez a tak doplňuji energii na další cestu. Bylo to prozíravé. Za chvíli jsem u empírového statku Nový dvůr, s typickou kruhovou rotundou. Možná bych si zde dal i pivo, kdybych měl čas. Ale musím polykat další kilometry. To už jsem u Lednických rybníků. Kolem dřevěné vyhlídky mířím k Apollonovu chrámu. Jenomže se dostávám do ještě většího časového presu. Ach to fotografování, které mě zdrželo víc, než jsem myslel. Nakonec to až ke chrámu nestíhám a otáčím se na zpáteční pochod, vlastně další trysk. Až se chvilkami divím, kde se to ve mě zase vzalo. Tempo držím po celé naučné stezce, která se táhne kolem Lednického rybníka. Pak si musím trochu pomoct aplikací Mapy.cz a zkracuji si cestu zpátky do Valtic. Kvůli tomu neuvidím Rybniční, ani Hraniční zámek, ale to se nedá nic dělat. Aspoň budu mít další motivaci, se do těchto krásných míst vrátit. Pak už jenom přesun na vlak a hurá zase domů. Tam zpracuji fotky a budu spřádat plány na hlavní část dovolené v Praze a jejím okolí. Ale o tom zase až v dalších kapitolách.

Léto - Kapitola II.

A jedeme dál, ve vzpomínkách na výlety a jiné letní radovánky. Po pár dnech volna a zařizování všech nezbytností typu odhad odhadu, vypravil jsem se směr lesy, hory, vody a stráně. No to jsem si zase naběhl. Vizovicko je moje oblíbená destinace, takže jsem ho nemohl vynechat. Cesta z Vizovic na Lhotsko, byla jenom malou předzvěstí věcí příštích. Stoupání z vesnice loukou až k lesu, bylo ještě nadějné. Viditelný okraj lesa, dával totiž pocit horizontu. Bohužel zůstalo jen u naděje, takže jsem se dále drápal lesem směrem na Suchý vrch. Pravda, v lese bylo opravdu krásné ticho a ani méďa nebyl zrovna na obchůzce. Takže jsem jen tak občas kontroloval temný prostor mezi stromy. Konečně rozcestí na Klášťov, nejvyšší vrchol Vizovických vrchů. Sorry, ale příště. Zatím jsem se spokojil s odbočkou ke kapli Sv. Františka. Zajímavé místo. A pak už zpátky a pozvolný sestup pod rozhlednu Doubravu. Cestou fotím houby, různých barev a tvarů. Někteří fanoušci by je možná i sbírali. Já zachovávám přírodu, v její původní konfiguraci. Mnohé krásné lesní místa se snažím fotit, ale vím jistě, že je ten obraz a vjem stejně nepřenositelný. Takže se i klasicky kochám. Dokochal jsem se až ke Chladným studním. A tady vidím, že mě tlačí čas, protože vlak nepočká. Spočítal jsem si rychle, že na nádraží mi chybí 7 km. Mám na ně 1h a 10 min. Průměrné tempo turistické chůze, jsou asi 4 km/1 h. To dám, říkám si a vyrážím. Ano, dal jsem to. Ale příště už bych se do podobného dostihu nepřihlásil. Nejsem nejmladší koník. No a cesta vlakem je taky veselá. Na nás propocené zoufalce, fičí klimatizace na asi 17 stupňů. Dávám si provokativně bundu a přetahuji kapuci přes hlavu. Lidé za okny pozorují podivína ve vlaku. Tak hurá, jsem doma. Ještě zpracovat fotky a zahájit přípravu na další výpravu. Ale o ní až v další kapitole. 

Léto - Kapitola I.

Trochu jsem se v poslední době zahltil. Léto, dovolená, výlety, události. Takže na psaní nebylo tolik času, kolik bych potřeboval. A jak to teď zpětně všechno zpracovat? Kde začít? Co třeba výletem na Hanou a její nejvyšší vrchol Velký Kosíř? To vám bylo tak....Jednoho krásného víkendu, má sličná energická průvodkyně naplánovala cestu na kopec. Kam taky jinam sebou táhnout dědka, který na bývalou formu už jenom vzpomíná a o energii sice slyšel, ale spíš ji jen vysává ze svého okolí? Začali jsme u zámku v Náměšti na Hané. Kolem keltské svatyně a památníku Sv.Čecha, jsme cestou nemohli vynechat ani barokní sýpku v Ludéřově. Na Velkém Kosíři pak voněly opékané špekáčky do daleka, ale protože jsme tam nebyli za gastro turistikou, vystoupali jsme na místní rozhlednu. Držel jsem se u středu konstrukce a křečovitě svíral pevné trámy. Odměnou mi byly opravdu fantastické výhledy, které bych na Hané snad ani nečekal. Sestup do údolí byl dílem okamžiku. Pohodový zámecký park v obci Čechy pod Kosířem, pak zaslouženou relaxační zónou. Místní zámek mě překvapil svou rozlehlostí a zachovalostí. Celý areál s rybníkem, dračí jeskyní a Červenou věží, nabídl tolik atrakcí, že jsem si připadal jako někde ve velkém světě. Zmínit musím i místní oranžerii, posezení v kavárně a také filmovou expozici Jana a Zdeňka Svěrákových, na kterou bohužel nezbyl čas. A to se ještě nabízelo Muzeum kočárů a Hasičské muzeum. Takže jestli někdy budete mít cestu, určitě se zde, kousek od Prostějova stavte. A tím má dobrodružná dovolená teprve začíná! Pokračování najdete v příštích kapitolách.