Kvíz

V tomto kvízu, jsem si ověřil, jak dobře rozumím nové terminologii, digitálního věku. A protože jsem dosáhl výsledku 10/10, musím se ptát, jestli je to dobře. Všechny extrémy jsou mi totiž krajně podezřelé.

Pevnost poznání

Včera po čase zase na tripu. Počasí mu ale moc nepřálo, původně nás nohy nesly úplně jinam. Na Kopeček. Ale protože foukalo, vanulo a dulo, bylo námi rozumně vyhodnoceno, že na každém kopečku bude vanout, douti a foukat mnohem více. A tak jsme po Tour de sights a bizarním tvarůžkovém zákusku, z tvarůžkové cukrárny, zamířili do Pevnosti poznání . A tam se z nás staly rozpustilé děti, které si pohrály například s interaktivní periodickou tabulkou chemických prvků, pročetly si něco o tom, jak astronauti chodí na záchod, nebo jsme rozluštili několik šifer a prošli se lidským mozkem, který smrděl gumou. Došel jsem tam k závěru, že pevnost poznání spočívá v naprosté hravosti, zábavě a interaktivitě. A také k tomu, že je v každém z nás pořád velký kus dítěte. Na závěr jsme se odměnili nesmírnou květinovou krásou v Botanické zahradě .  Byl to sice hodně větrný a zamračený den. Ale nemám opravdu důvod se kvůli tomu mračit. Dlouho jsem se tak nepobavil, navíc v příjemné a milé společnosti. Co chtít víc? 

Hra o krev

Odvysíláním druhého dílu mého oblíbeného seriálu Hra o trůny, se na internetu začaly množit nářky diváků, že šlo o dva promarněné díly, ve kterých se nic nestalo a nedělo. A tak si říkám, co všichni čekali? Nekonečnou řežbu od samého začátku, potoky krve, usekané končetiny a hlavy? Byl by pak dav nasycen? Za sebe říkám, že si právě až neskutečně užívám rozehrávání napětí jak mezi postavami, tak očekávání příchodu smrtelného nebezpečí, kterému musí společně čelit a to bez ohledu na mocenské a jiné osobní zájmy. Každému bych doporučil, aby si přečetl romány George R.R. Martina Píseň ledu a ohně. Knížky se čtou opravdu výborně a čtenář snad pochopí, že důkladné a detailní prokreslení neuvěřitelného množství postav a snových světů, není jen o zabíjení, sexu, epických bitvách a násilí. Za mě je všech těchto ingrediencí v románech nadávkováno tak akorát. Nepotřebuji žádnou Hru o krev.

Cejlon

Nejlepší čaj je zásadně z Cejlonu. Pardon, byl do roku 1972. Od té doby je ze Srí Lanky. Zajímavá země, v jihovýchodní Asii. Všichni známí, kteří Srí Lanku navštívili, byli nadšení z její krásy. Jenomže Velikonoce na tomto ostrově, přinesly bohužel sérii bombových útoků v kostelech a hotelech, při kterých zemřelo více než 300 lidí, včetně zahraničních turistů. Opravdový hnus a hrůza, protože jak se bránit proti sebevražednému atentátníkovi, při čekání v hotelu na snídani? To jednomu najednou přestává chutnat i čaj. Včetně toho cejlonského.

Děkovačka a mrskačka

Stalo se toho hodně. Začal bych čtvrtkem a zajímavým výkonem Slavie v Anglii proti Chelsea. Jako registrovaný slávista, nemůžu totiž takovou událost jen tak přejít. Škoda šíleného úvodu, kdy to brzy bylo 3:0 a 4:1. Protože druhý poločas byl herně náš a krásné góly Ševčíka rozhodly o konečném stavu 4:3. Dát 3 góly na hřišti Chelsea a nepostoupit, to je určitě škoda. Závěr zápasu přinesl tradiční děkovačku. Prý až 2500 slávistických fans, rozjelo na Stamford bridge představení, které omámilo kromě mnoha domácích příznivců, také režiséra přenosu. A tak jsem si také zašeptal "Po výhře!, Po prohře!.." No krásné to bylo a opravdu mi běhal mráz po zádech. Jenomže jak už to bývá, po hodech někdy nastává ...... mrskačka. A tak přes velikonoční svátky, pokračovala domácí nejvyšší soutěž. Slavia vyrazila k nám do Zlína. Protože jsem se mrskal v práci, viděl jsem až záznam. A na jaře úplně marný Fastav, který s odchodem trenéra Bílka přestal hrát fotbal, si najednou rozpomněl na lepší časy a nenechal Slavii v podstatě kopnout. 1:0, po výstavní střele Džafiče. A teď mi někdo zkuste rozmluvit, že fotbal nemá logiku. K tomu domácí výbuch Sparty s Karvinou 1:3 a upocená remíza Plzně v beznadějné Příbrami 1:1. Titul možná nikdo nechce, kdo ví. A závěrečné poučení? Po děkovačkách je potřeba se pořád mrskat. Hlavně na hřišti v dalších zápasech.

Nehoda na Madeiře

Možná to vypadá, že se můj nanoblog postupně transformuje do černé kroniky. Po nedávném požáru katedrály Notre Dame dnes musím zmínit nehodu na ostrově Madeira. Autobus s turisty se převrátil a zahynulo až 28 lidí. K Madeiře mám opravdu vřelý vztah. Stále mě to k ní táhne, i když to brzy bude už 10 let, od mého pobytu. Vzpomínám na místní silnice, které jsou opravdu dobrodružné. Zvláště ve Funchalu, ale i mimo něj, se většina nájezdů do ostrých a úzkých zatáček neobejde bez výstražného troubení řidičů. Zvláště autobusáci místní dopravy v tom vynikají, ale také taxikáři. T.j.všechno řidiči, kteří zažívají takový provoz prakticky denně. Nehody se prostě stávají a nevyhnou se ani tak kouzelným místům, jako je Madeira.

Notre Dame

15.4.2019, den kdy začala hořet katedrála Notre Dame v Paříži. Další z důkazů křehkosti tohoto světa, který si bůhví proč myslí, jak je nezničitelný. Tato gotická superpamátka je součástí světového kulturního dědictví a přijít o ni, by znamenalo přijít o značný kus historie. Umí si někdo vůbec představit, že by svět přišel o Kristovu trnovou korunu, která byla naštěstí z plamenů včas zachráněna? A co zvoník Quasimodo? Kam by šel? 

Moribundus

Napadl mě zákeřný moribundus. Nějak jsem nedal zlom počasí. Minulý týden v úterý, jsem si ještě nahříval své staré kosti na lodžii. Ve čtvrtek jsem už ronil kroupy, cestou do obchodu a z obchodu. Potřebuji být zase Júra (nebo júra?) úkolů je moc. Když mám moribundus (nebo Moribundus?), tak ani nepíšu blog. A to přece nejde.

Nagy

Peter Nagy slaví 60 let. Vzpomínám, jak jsem ho nesnášel. Ale totálně a absolutně. Dnes si pustím například Parfémy a říkám si, kde jenom tehdy soudruzi udělali chybu? Jak mohli pustit takový "punk" a "alternativu"? Řekl bych, že i z hlediska většiny dnešní pop produkce, jsou Parfémy dost výrazný počin. A Nagy? Vypadá opravdu výborně. A kdo znáte jeho fotografickou tvorbu, určitě víte, že je výborným fotografem.  

Paní Eva

Jestli mohu doporučit, mrkněte na rozhovor s paní Evou Jiřičnou na DVTV. Dozvěděl jsem se z něj hodně zajímavostí. Například o její nakonec nezdařené spolupráci se Stevenem Jobsem. Nebo o (ne-)přijímání moderní architektury, naší společností. Líbí se mi její skromnost a neustálé pochyby o vlastní tvorbě. Jak sama říká, vždy se nakonec vyrovnává s pocitem, že šlo všechno udělat lépe. Sklo a kov jsou její nejmilejší materiály. A přiznává, že miluje světlo a světlo v prostoru. V pražském Doxu je právě možné navštívit retrospektivní výstavu projektů Evy Jiřičné.

Sophie Thanks!

Díky, Sophie z technického supportu Invoxia GPS trackeru. Od středy jsme společně řešili nemožnost spárování zařízení s mým telefonem. Podařilo se a vše funguje. Ale byl to boj a několik mailů do Paříže. Pro mě ale jen další důkaz, že tento svět jednou zajde na techniku.

Boty a miliardy

Víkendová zkušenost ukázala, že to bude chtít nové boty na pořádnou turistiku. No jo, jenomže jaké? Trailové, crossové, outdoorové, trekové nebo snad approach? Je to úplná věda, řeknu vám. Dříve byly prostě pohory. Dnes aby se v tom čert vyznal. 294 miliard. To je částka, která loni odtekla z naší ekonomiky, vlastníkům firem se zahraniční účastí. Slušné. To by na pevné  neklouzavé botky mohlo stačit.

Dejvické

A v květnu se půjde na Dejvické divadlo ! I do našeho vesnického kulturního svatostánku, může občas zavítat špičková kultura z Prahy. Bohužel, vesnice v nás tak nějak je a zůstává, minimálně co se týká systému předprodeje vstupenek. A tak se z mé kamarádky nejmilejší, dnes musela stát klasická frontová bojovnice. Taková hodná holka to je a dnes musela nasadit fakt ostré lokty, hodně času a trpělivosti, aby dokázala získat lístky. Má u mě samozřejmě velkou čokoládu, to je jasná zpráva. Přiznejme si, že na Dejvice se teď "prostě chodí." Začalo to patřit ke společenskému bontonu. Zajímalo by mě, jestli všichni zúčastnění aspoň vzdáleně tuší, na jakou hru a s jakým tématem jdou. Proto budu kromě hry samotné, s velkým zaujetím pozorovat cvrkot a poslouchat cizí hovory. Ano, nemá se to. Není to společenské, dokonce ani slušné. Ale je to zajímavé a poučné. Takže vzhůru na Dejvické !