Demoška v Praglu

Včera byla v Praglu fakt velká demoška. Venku hezky, ale lidi místo aby chytali motýle v řepce, vyrazili protestovat. Sešli se na Letné, což je prostor řekněme 700 x 300 metrů. A řeší se otázka, kolik hlav se nasáčkuje na takovou plochu. Protože jsem v kategorii pamětník, potvrzuji legendu o Listopadu 89, která praví, že se tehdy na Letenské pláni mohlo sejít až 1 milion občanů. Do včerejšího dne jsem této staré pověsti české, snad i věřil. Od včerejška ne, protože Letná byla prostě úplně plná, lidi jen tak nalehko oblečení, žádné kabáty, jako v tehdejším listopadovém nečase. A je několik oficiálních odhadů o počtu účastníků a všechny se točí kolem čísla 250 tisíc. T.j. v roce 89 by se někde muselo vejít ještě dalších 750 tisíc a to by se nevešlo. A protože to bylo do očí bijící , tak i během neděle se najednou mluvilo o 500 tisících v listopadu 89. Ale protože to není soutěž, je třeba se dívat na způsob a důvod protestu. Osobně jsem se kácel smíchy z transparentu: "Koblihy všech zemí, vyližte si náplň" a také z kusu kartonu, na kterém malý chlapec za doprovodu svého otce nesl hrdě nápis: "Můj táta by mě na Krym nikdy neposlal." Lidská tvořivost je prostě nekonečná. Jistě je mnoho výkladů, co přesně všechno byly důvody, které lidi zvedly ze židlí. Osobně se vždycky zajímám, co se o takových událostech píše v zahraničních médiích. V zemi, kde předseda vlády a oligarcha, je zároveň majitelem rozhodujících médií, je to přímo nutnost. Takže například v New York Times podali myslím vyčerpávající objektivní informace. A kdybych se měl ke všemu vyžvejknout já osobně, doporučil bych dnešní vyjádření premiéra. Tak prý nechápe ten rozpor, že čím víc miliard sype do lidí, tak tím víc roste jejich nespokojenost. A v tom to za mě bude nejvíc. Že se vždy ne všechno a všichni, dají nazírat jen optikou peněz. Bohužel, oligarcha to nikdy nepochopí. Proto jsem rád, že mu začal v neděli hlasitě zvonit politický umíráček. 

Dirty tricks

Včera po čase na pořádných nákupech! A když píšu pořádných, tak myslím opravdu pořádných. Ani ne finančně, nebo množstvím zboží, ale časově to byl určitě záhul. Byl jsem sice jen asistent, takový supporter, dalo by se říct. Ve dvou se to vždycky lépe táhne, nakupuje, vybírá a doporučuje. Ano, byl jsem chytrý přes módu, barvy, střihy, materiály i velikosti. Prostě příště na nákupy zase jenom se mnou, značka ideál. Ale musím něco napsat k obchodům. Proč používají dirty tricks? T.j. prakticky na každém kousku zboží je údajná původní cena, přeškrtnutá a pod ní cena nižší a nová. Všechno se jmenuje sleva, nebo výprodej. Mohu tomu jako zákazník věřit? Dost těžko. Podotýkám, že teď jsem odborník, po skoro dvou hodinách v obchodu se sportovním zbožím se cítím plný poznatků. Nebo nejmenovaný obchod s obuví, mající v názvu 3 písmena, která jsou třetí v abecedě. Takový hangár jsem asi dlouho neviděl. Když mi jedna z místních princezen, odkráčela zjistit dostupnost sandálů, měl jsem strach, že už se neuvidíme, protože ji mezi tím vystřídá další směna anebo prostě zabloudí. A pokladny jsou samozřejmě až na úplném konci hangáru, takže další dirty tricks, protože zákazník projde celou prodejnu a koupí třeba tu nesmyslnou a podle mě odpornou zlatou kabelku, které jsem si všiml cestou. Na konci výletu pak jsou sice pokladny, ale u nich další princezny, které něco zuřivě řeší se složitou digitální pokladnou a že právě přiletěl otravný zákaznický hmyz ani nevnímají. Ale sandále (podle vzoru motýle) jsem nakonec přece jen urval. Tak hurá. Ale pokračujme v příběhu. Za odměnu jsme se vzájemně pozvali na lososa do vyhlášené restaurace. Jenomže lososi asi zrovna táhnou (nebo netáhnou?) a přestože na jídelním lístku byl, tak v reálu nebyl. Řekl bych, že i toto jsou další dirty tricks. Přijdu sem příště na lososa? Budu váhat. Nad čím ale nezaváhám, je dělat i příště supportera milé osobě, která mě na nákupy vzala. Ve dvou se to lépe táhne, s lososem i bez. Dirty tricks navzdory. 

Měsíční muž

Včera jsem potkal Měsíčního muže. Jen tak a cestou z práce. Byl poměrně mladý, ale zdálo se, že ve vztahu k Měsíci zkušený. Seděl si v tureckém sedu na zemi, ruce dlaněmi vzhůru na kolenou, opřený o zábradlí na nadjezdu, směrem od naší firmy. Ne, nevypadal opile, ani bláznivě. Dokonce ani nežebral, jak by napovídala jeho póza. Podle mě jednoznačně vzýval Měsíc. Nebo Měsíc vzýval jeho? Včera se to těžko poznávalo. Měsíční kotouč se trochu schovával za mraky a přestože zářil svým bledým svitem, byl vidět jen rozmazaně. Pohlédl jsem mladíkovi do tváře. To vzájemné napojení s Měsícem se nedalo přehlédnout. Nechtěl jsem rušit hloupou otázkou, nebo starostí o možnou pomoc. Bledá tvář vypadala oduševněle a naprosto vyrovnaně. A tak jsem se zamyslel, jestli bych i já dokázal být na chvíli Měsíčním mužem. Myslím si, že ne. Chybí mi ta vyrovnanost. 

Medvěd a dáma v rudém

Někdy vám jde najednou o život, ani nevíte jak. V sobotu jsem měl opakované velké štěstí. Unikl jsem smrti hladem, žízní, úžehem a vyčerpáním, ale také rozsápáním medvědem. Zachránila mě dáma v rudém. To ona nakonec souhlasila, že výlet do Jeseníků by byl o život, to ona mě vzala raději na pivo a vymluvila mi Moravskou Saharu u Bzence. Jsou místa, kde bych s méďou fakt nepočítal. Ale jak jsem se dočetl, právě u Bzence fotopast nedávno medvěda zachytila. Ten se dále asi přesunul směrem lužní lesy u Břeclavi. Není to až tak dávno, kdy jsem sám Saharou procházel. A úplně přesně si vzpomínám, jak jsem se cítil skvěle a bezpečně. Říkal jsem si, že mohu potkat možná Ťuhýka nebo Kukačku. No a vidíte. Medvěd. Přitom je v oblasti vojenská střelnice a ozývala se z ní poměrně hustá střelba. Mám vymyšlené další trasy v této zóně. Ale teď... Budu trochu váhat. Řeknu vám, ty místní borovice jsou sice vysoké, ale zdálo se, že se na ně poměrně špatně šplhá. Jedno je jisté. Bez dámy v rudých šatech, raději sám už nikdy nikam nepůjdu. Nosí mi štěstí.

Lumíci a tuňáci

Doposud jsem myslel, že lumíci jsou malí hlodavci. Ale znejistěl mě prezident zvaný Senil, podle kterého jsou lumíci dílem motýli (nebo motýle?) a dílem brouci (nebo brouce?), kteří páchají hromadné sebevraždy skokem do moře. Je vidět, že mýtus o sebevraždách těchto zvířátek, dorazil až na Hrad. Nevím, co tam slyšeli o tuňácích. Ale já o nich vím, že dokážou plavat rychlostí až 60 km/h. To je slušný rachot. Ale ne dost slušný na to, aby dokázali uniknout intenzivnímu rybolovu. A tak jejich počet rychle klesá a kolonie se nestačí obnovovat přirozenou cestou. I moje generace tak prý může zažít, že tuňáci nebudou vůbec, nebo budou velmi drazí. Třeba nebudou ani motýle. Jak jsou na tom lumíci netuším. Možná přežijou, když si je i hlava státu plete s motýlem a broukem. A mluvčí mlčí. Zrovna v takové kritické chvíli. Lumíci na Hrad! 

Tenisové míčky

Tenisové míčky, nebo taky tenisáky, jsou o dost větší, než míčky ping-pongové. Musím to zdůraznit, aby si každý dokázal tenisový "míček", vybavit. Německem se prohnala smršť a padaly kroupy, cituji: "velké jako tenisové míčky." Tak tomu říkám nářez! Osobně jsem zažil krupobití, které rozbilo okno. Jednu takovou vražednou kroupu, jsem uchoval příštím generacím v mrazáku. Ale tenisové míčky? Tomu říkám jiný level. Představa, že mě venku drtí smršť krup takové velikosti, je něco jako zážitek z filmů Afreda Hitchcocka. Deštník? K čemu? Pláštěnka? Šílíte? Pomáhá jen betonový bunkr. Těžko říct, jaké s námi má Bůh plány, když nám sype na hlavu tenisáky z ledu. Za co, ptám se? No za co....?

Moskyti

Jako bych je znovu slyšel. Bzzzz...Bzzzz...Bzzzz. Jeden ze zásadních vjemů, které jsem si odnesl z divadelní hry Moskyti.  Tuto "science komedii", anglické autorky Lucy Kirkwood, trochu předcházela pověst o divácích, kteří houfně prchají z divadla. Nemohu potvrdit. Schválně jsem pozoroval i generačně poměrně vzdálené osazenstvo a nezaznamenal jsem houfný úprk. Když ovšem pominu našeho hejtmana, který asi spěchal stavět novou nemocnici. Pravda, hra je svým pojetím spíše pro mladšího diváka, který se orientuje v technologiích, sociálních sítích, fyzice a vědě, ale také ve vztazích. A ona to nakonec vlastně je, především taková vztahová a poměrně dost hořká komedie. Nečekejte však okamžiky, vyvolávající salvy smíchu. Hodně se mi líbila moderní scéna, využití promítání i zvukových kouzel a výkon Marty Bačíkové v roli Jenny. Za sebe bych viděl jako problematickou délku představení, která se včetně přestávky přehoupla mírně přes 3 hodiny. Místo opravdové recenze, kterou asi neumím, bych závěrem předložil citát ze hry. Myslím, že je výstižný: “Bože můj. Láska! Všichni si myslí, že láska je největší síla ve vesmíru a ono to tak není. Největší silou ve vesmíru je silná interakce mezi protonem a neutronem, láska je asi na dvanáctém místě žebříčku, za gravitací a vteřinovým lepidlem...“

Sahara

Prááávě, jsem se vrááátil....ze Sahary. Tedy té Moravské. Oblast známá také jako Váté písky, nacházející se v okolí Bzence. Musím říct, že to označení celkem sedí. Písku je v oblasti opravdu požehnaně. Dalo by se říct, že jsem se do něj bořil. Krásné borovicové lesy jsou ho plné. Původně jsem ale čekal, přece jen vyprahlejší povrch. Docela mě zaskočilo, že v lesích je dostatek velmi svěží zeleně. Cestou jsem potkal několik místních obyvatel. Tak například myšku hryzalku (jak ta jenom prchala!), krtečka (bohužel úplně mrtvého), krásné vážky, ale také králíka nebo kačeny a bažanta. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně mnohem víc zvířátek, než lidí. Přismahnutý jsem kvalitně, možná mi tu Saharu bude i někdo věřit. Ještě se sem určitě vrátím. Takový kousek od domu a tolik krásy a zajímavostí!