Doba

Doba je šílená. Právě teď, momentálně, pořád. To jsou jenom smlouvy, potvrzení, ověření, kvitance, vklady, výběry, platby, objednávky, telefonáty, papíry a papíry. Ale taky kachličky, dveře, zástěny, vany, dlažby, linky, stěny, postele, matrace, rošty, barvy, krby, omítky, zásuvky, světla, záclony, vypínače, schránky, elektroměry, přepisy, telefony, zvonky, koberce, podlahy, PVC, lišty... Hlava mi už občas vynechává. A tak nepíšu blog, protože pořád zkoumám, hodnotím, vyhledávám, probírám, vyměňuji, posílám, prohlížím, objednávám, platím, přenáším, zapojuji, opravuji, strhávám abych nasazoval, domlouvám, kontaktuji, uklízím, nasazuji... Prostě doba je šílená a já začínám být neméně tak. Už se těším na jaro, teplo, zeleň, přírodu, klid, les. A klidnější dobu. Abych zase mohl psát blog. Aspoň občas.

Velbloudi

Myslel jsem, že v dnešní době přece nemůžu vidět maníka na velbloudovi, jak jede útokem proti nějakému davu. Ale viděl jsem. A tak přemýšlím, proč jsem si to vlastně myslel. Asi proto, že v době různých moderních technických vychytávek a zbraní všeho druhu, by mě nenapadlo používat to dvouhrbé zvíře jako bojový prostředek. Bylo to sice jen v TV, takže ani ne třetinový zážitek, ale tentokát jsem rád, že reál je dostatečně daleko. Ty záběry z egyptských ulic totiž nevěští nic moc dobrého. A pohled na řítícího se útočníka na velbloudovi, mně obyčejnému středoevropanovi, mohl připomenout snad jen film Lawrence z Arábie. Když vidím ulice Káhiry, plné barikád, tanků a teď ještě velbloudů, nevím přesně, co si o tom myslet. Radovat se ze skutečnosti, že se snad i arabské státy začínají zvolna demokratizovat (Egypt, Tunisko, Jemen), nebo být pořádně vystreslý z možných dopadů na chod celého světa? Zatím mám jen trochu srandu z velbloudů. Ale jak dlouho mi to vydrží?